Když se mi David začátkem března ozval s tím, zda bych měl zájem zúčastnit se za eSports divizního MS v Budapešti, nemohl jsem váhat ani minutu. Radostí jsem skákal ke stropu a nadšeně nabídku přijal. Byla přede mnou velká výzva jak po profesní, tak i po osobní stránce, jelikož jsem si v tu chvíli nedokázal představit sám sebe ve dvoumiliónovém městě.
Na místě mě nejvíce uchvátila nádherná hala a celkové zázemí, které zde bylo pro šampionát vytvořeno. Překvapil mě zejména zájem novinářů o tento nižší šampionát. Na zápasech domácích se pravidelně scházela více než stovka žurnalistů a na ostatní zápasy chodila necelá polovina z nich. V mediacentru bylo o nás skvěle postaráno. Informační servis byl naprosto vynikající a kdybych nepotřeboval rozhovory natáčet na video a zároveň by mi stačily zápasové ohlasy, nemusel bych pro zisk rozhovoru hnout prstem. Naštěstí byly nároky vyšší a mohl jsem si vyzkoušet spoustu nových věcí, z nichž si nejvíce cením toho, že jsem poprvé v životě mohl publikovat v angličtině. Co do zkušeností pro mě byl turnaj zážitkem k nezaplacení, ale stal se i jedním z mých nejlepších sportovních zážitků.
Od divize jsem nečekal nijak oslnivý hokej a už vůbec ne divácký zájem. V obou případech jsem byl vyveden z omylu. Hokej byl velmi pohledný a týmy se svou kvalitou pohybovaly někde mezi extraligou (Korea) a KHL (Kazachstán, Itálie a Maďarsko lepší průměr KHL). Bylo velmi inspirativní sledovat hráče, jak mnohé situace řeší úplně jinak, než je na to člověk zvyklý ze soutěží, které běžně sleduje. Najednou mě hokej zase měl čím překvapit a mnohem více jsem si zápasy užíval. Líbil se mi i tabulkový systém „každý s každým“, který jsem ze začátku odsuzoval, ale ukázalo se, že hráči poté dřou od prvního dne jako koně a rvou se o každé body. Úspěch navíc není závislý na jediném nevydařeném čtvrtfinálovém utkání a vyhraje tým, který skutečně po celý turnaj vykazoval nejlepší výsledky.
Co mě však nadchlo nejvíce, byli domácí fanoušci! Absolutně popřeli všechny řeči o tom, že se ve víceúčelové hale nedá udělat pořádná atmosféra a každý zápas byl v jejich podání unikátní. Nejde jen o to, že byli pořádně slyšet celý zápas, chorea přes celý obvod stadionu byla samozřejmostí a lidé hnali svůj tým kupředu, ale také se jako správní fanoušci chovali. Snad nejsilnější moment jsem zažil v utkání s outsiderem turnaje Jižní Koreou. Maďaři byli jasně lepší a po pár minutách vedli 3:0. Korea sice z ojedinělé akce snížila, ale Maďaři v půlce zápasu navýšili na 4:1. Za stejného stavu se šlo do třetí třetiny, ale tu domácí hrubě podcenili. Korea do poslední dvacetiminutovky vstoupila gólem a ten ji vybičoval k velkému výkonu. Najednou Maďary přehrávala a ti i když se snažili vrátit do tempa, tak to prostě nešlo. Korejci snížili o další gól a devět minut před koncem vyrovnali. Troufám si říct, že u nás by se za takové situace vylidnily tribuny, led by zasypaly kelímky od piva či plastové lahve a fanoušci by se začali předhánět v tom, kdo na adresu hráčů vymyslí více synonym pro pánské přirození. Jenže to, co se stalo v Budapest Sportareně mi vyrazilo dech. Celá vyprodaná hala se postavila a až do konce nájezdů, ve kterých Korejci senzačně vyhráli a užili si své malé Nagano, se fandilo ve stoje. Ani po zápase nikdo hráčům nenadával a publikum soupeři uznale zatleskalo za bojovný výkon.
Maďaři mě přesvědčili o tom, že jsou hokejovou zemí, i když výkonnostně nepatří mezi absolutní špičku, a velmi jsem jim postup přál. Chybělo k tomu málo a kdyby Itálie v posledním zápase porazila Kazachstán, jeli domácí příští rok do Běloruska právě na úkor sebevědomých Kazachů.
Zážitků a dojmů bylo opravdu hodně. Pro pobavení si nyní vzpomínám například na japonského fotografa, který jedl tvarohové šátečky z listového těsta příborem, nebo na to, když jsem zjistil, že pouze jeden Kazach umí anglicky a já bych potřeboval na každý den jiného. Naštěstí byl Alexandr Puškarov ochotný se nechat natočit 2x a další dva dny mi posloužil týmový manažer. Poté už jsem si musel vystačit s ruštinou a přepisem do angličtiny.
Při psaní tohoto blogu měsíc po mém návratu se mi vzpomíná opravdu dobře a mohl bych pokračovat dalším výčtem zážitků, nabytých dojmů a zkušeností, které bych popisoval v superlativech. Takže to zkrátím, Maďarsko bylo jedním slovem FENOMENÁLNÍM zážitkem. Díky klukům z eSports za něj.
