Na začátku nového roku jsme se dozvěděl, že jsem byl vybrán jako redaktor na MS žen U18 do Maďarska. Po několika dnech radosti se u mě objevily první s cestou spojené obavy. Možná to pro někoho bude překvapivé, ale úplně první věc, ze které jsme měl strach či jakékoli pochybnosti, zdali ji zvládnu, bylo napsání blogu. V průběhu MS mi ale došlo, že to nakonec bude spíše jedna z těch lehčích věcí.
Již cesta na hotel by asi nebyla jednoduchá, nebýt Vojty Juráka, který odcestoval se mnou. Moje příprava na více než týdenní cestu za hranice totiž započala noc před odjezdem, tudíž jsem nebyl tak dobře vybaven jako můj kolega. Ten měl sebou přibalené všechny potřebné papíry, mapu a již z domova měl připravenou cestu, jak se dostaneme k hotelu. To já jsem se vybavil jen mobilní aplikací, která by mě poslala možná tak někam na metro, ale dál už ne.
Nicméně cesta do našeho hotelu proběhla bez problémů, i když jsme museli udělat několik dalších kroků, ze kterých jsem měl obavy. Jedním z nich byla komunikace s Maďary a cesta místním metrem.
Samotné metro bylo jednou z věcí, které nás v maďarské metropoli vítaly. Na vozy, které se proháněly po kolejích, jsem dost dlouho upíral svůj zrak. Přišly mi totiž dost podobné, ne-li dokonce identické s těmi, které jezdily před pár lety v Praze. To samé platilo i o tramvajích. Právě v těch se mi dostalo jasného vysvětlení. Během jedné jízdy na stadion jsem v rohu vozu zahlédl kovový štítek, na kterém stálo: „Výrobní podnik ČKD Praha“. Vše bylo náhle jasné.
Právě v MHD jsem se také poprvé setkali s maďarštinou, jež mě do jisté míry fascinovala. Především jméno jedné zastávky, které bylo pro mě záhadně dlouhé a podivně poskládané, mě dokázalo pobavit. No řekněte sami, kdybych dokázal plynule a správně přečíst název zastávky „Rákospalota-Újpest vasútállomás“, asi byste koukali s lehce otevřenými ústy. Zastávku jsme míjeli denně, tudíž jsem se snažil několikrát napodobit výslovnost slečny, která to ohlašovala. Ovšem moc úspěšný jsem nebyl.
Asi i kvůli neporozumění zdejšího jazyku jsem byl dost skeptický v tom, jak budou místní mluvit anglicky. Ovšem ti mě velice překvapili. Jednou jsme chtěl koupit lístky u takové straší paní a šel jsem do toho přesvědčen, že mi rozumět nebude. Každopádně jsem ji anglicky pozdravil a požádal o balíček deseti lístků. Ona na se na mě usmívala, ovšem plynule konverzovala v maďarštině. Nedokázal jsem dekódovat, jestli mluví se mnou, nebo s její kolegyní. K mému údivu po menší chvilce držela v ruce onen balíček lístků, který jsme žádal. Přestože anglicky asi neuměla odvětit, rozuměla mi a vyhověla mým požadavkům.
Obecně byli Maďaři moc milí a stále usměvaví, což do jisté míry nekorespondovalo s mým očekáváním. Za vše asi mluví příklad jedné paní, která viděla, že úplně nevíme, kam jít, a očividně měla více než velkou radost z toho, že nás může poslat na metro.
Právě svým pozitivním přístupem ke světu místní občané kolikrát zachraňovali, když jim něco nefungovalo. Že nás museli přemístit do jiného pokoje s tím, že mají menší nepořádek v rezervacích a v tom našem je někdo na víkend ubytovaný, to bychom bez jejich úsměvu (a ano, i bez zdarma nabídnuté večeře) překousli o poznání hůře.
To samé platilo i na stadionu, kde nás přivítal mladík, který s námi odmítal či vůbec neuměl komunikovat, ale všechny jeho nadřízené to braly s úsměvem a posílaly nás pořád k někomu jinému. Všichni se stále usmívali, ale nikdo neuměl pořádně poradit. Vše se nakonec podařilo a mi po hodinách hledání a obstarávání nutných věcí k psaní onlajnů mohli konečně začít sledovat hokej.
Začínal jsem v menší hale, která si mě v prvních minutách získala i přes fakt, že tam byla příšerná zima. Stadion nabízel skvělý „luxus“, notebook jsem měl v podstatě opřený o mantinel. Když došlo k nějakému střetu u části plexiskla, u něhož jsem seděl, okamžitě jsem se celý otřásl a několikrát jsem dostal i menší ledovou spršku. Malý a útulný hokejový stánek měl pro psaní online přenosů jednu hodně velkou vadu na kráse – připojení k internetu. To totiž v průběhu zápasu několikrát na delší dobu vypadávalo. U každého zápasu bylo kvůli tomu nutné zaklapnout notebook a z toho lukrativního místečka utíkat do neúplně blízkého press centra. Tam byl zápas streamován v televizi, která v HD rozlišení tedy opravdu nevysílala. Skupinka smějících se slečen, jež si v průběhu utkání nahlas vyprávěly maďarské vtípky, také nezlepšovala moje soustředění.
Každopádně musím říci, že mě celé MS i přes četné komplikace opravdu bavilo. Rozhodně jsem nečekal, že mě hokej juniorek bude tolik bavit a že se po této akci ze mě stane fanoušek ženského hokeje. Že budu sledovat utkání českých hokejistek na právě skončeném MS v Přerově, to bych před odjezdem asi také neřekl. Jednoznačně si mě tato akce získala. Velký podíl na tom samozřejmě má úspěch, kterého dosáhly naše hráčky. Líbilo se mi, jak si šly za svým snem a jak toužily po úspěchu.
To jsem s nimi pochopitelně sdílel a v utkání o bronz jsme pak prožíval každou situaci hodně emotivně, i když jsme se to v sobě snažil skrýt, jelikož pokřikování mezi pracujícím novináři by asi nebylo to pravé. Pro mě to bylo první utkání, které jsme na MS mohl sledovat jen jako divák. Jednalo se o první, ale zároveň poslední duel, kterého jsem se účastnil s tím, že si musím připravit „jen“ otázky na pozápasové rozhovory. Každopádně po jediné brance utkání, jež naštěstí padla do ruské sítě, jsem mohl alespoň přiměřeně slavit.
Když pak Češky po vítězství v utkání o bronz vykřičely celou českou hymnu tak hlasitě, že bylo slyšet zřetelně každé slovo snad i někde v útrobách stadionu, cítil jsem se skvěle. Byl jsem hrdý na to, že jsem mohl být jedním ze dvou českých novinářů na tomto MS a v neposlední řadě také hrdý na to, že jsem ze země, která zde slaví bronz. Lépe už to snad ani dopadnout nemohlo, jelikož dvě místa ve finále měly již před začátkem šampionátu v podstatě zarezervované Kanaďanky a Američanky, jež hrají trochu jiný hokej.
Sečteno podrženo – český tým mě svým výkonem dovedl k názoru, že ženský hokej má rozhodně něco do sebe a že sledovat bojovnost našich děvčat není nuda. Jsem tedy rád, že jsem se mohl takové akce účastnit a na svou první zkušenost na mezinárodním poli asi nikdy nezapomenu.
