Těžko jsem mohl uvěřit, když jsem se během léta 2017 dozvěděl, že mě eSports.cz vybral na zahraniční cestu. Přece jen, v porovnání s ostatními nejsem už zcela nejmladší a o dekádu mladší redaktoři jsou velice šikovní. Proto jsem byl rád za možnost tripu na Channel One Cup. Přijde Vám to divné, když píšu blog o Karlaja Cupu, typicky finském turnaji? Když mi kolega z eSportu oznámil, zda bych se nezlobil, kdyby nastala změna a pojedu Karjalu, byla to pro mě jedna z nejlepších zpráv za celý rok. A to pozor, těch zpráv bylo hodně, třeba postup Dukly, kde pracuji, do extraligy. Ve Finsku jsem totiž 8 měsíců studoval a pokud bych někde chtěl strávit podzim a zimu života, mám jasno.
Dokončit poslední povinnosti na Dukle a směr letiště Praha. Sraz byl ve 13:30, nicméně dříve než v 11 jsem se z Jihlavy neuvolnil. Věrný sluha, ale špatný pán, v podobě naší D1, ve mně vzbudil druhé největší napětí z celé Karjaly (první zmiňovat nebudu, politika do sportu nepatří). Přece jen, když během půl hodiny ujedete cestu „dlouhou“ tak, že by Vás i šnek předehnal, necítíte se nejlépe. Tím spíše, že dle chytrého informačního systému nikoliv na dálnici, ale v mobilu, se dozvídám o jakémsi hořícím kamionu přede mnou. Proč ne.
Naštěstí se vše v dobré obrátilo a na letiště jsem dorazil s mírným zpožděním. To ale ještě více rozvířilo mé patrné obavy, jak mě kolegové přijmou. Vedoucího Ondru Kubáta jsem znal, své tři výrazně mladší kolegy však nikoliv. V hlavě hlodal červíček, jak asi tenhle křópek z Vysočiny, kterému s nadsázkou táhne na čtyřicet, zapadne. Bůh zaplať, byly to obavy liché.
Let směr Švédsko příjemně utekl. V Örebro jsem prohodil pár slov s trenérem gólmanů Dukly Petrem Jarošem, ubytovali jsme se a prohlídli večerní švédské centrum. Žádné ponocování, jsme tady přece pracovně, navíc jsme druhý den našly dvě malá časová okénka na průzkum okolí. Vlastně tři, cestu na stadion jsme absolvovali pěšky. V tomhle ohledu mě ale mrzí, že jsem po celou dobu na skandinávském území ráno nevstal v hodinu, kterou jsem chtěl. Byť jsem vyhrožoval každou noc před spaním. Na brzké ranní procházky nebyla silná vůle.
Místní svatostánek udělal dojem. Jak hokejový, tak fotbalový. Až si člověk říká, proč to v Jihlavě nejde a stadion se nám během dvanácti let slibů rozpadá před očima. Myslím, že poměrně obstojně jsme si poradili i v „mix-zóně,“ jenž nebyla zcela ve stylu user-friendly. V duchu jsem se omlouval některým českým zimákům, že jsem klel na málo prostoru. Z mého pohledu se jednalo o jediné mínus Behrn Areny. Pominu-li atmosféru na zápasu Švédsko – Česko. Asi jsem náročný, ale čekal jsem od potomků Keltů více zápalu.
Ještě více jsem se těšil na přesun do Finska. Díky studiu či Mezinárodní česko-finské hokejové škole, již sedmiletému úspěšnému projektu, zde mám spoustu přátel. A nebudu si nalhávat, člověka potěší, že si ještě nějaké to finské slovíčko z dob jazykového kurzu pamatuje. První věc, kterou jsem u Suomi sháněl, bylo mléko, na kterém jsem bytostně závislý, placatý žitný chléb, pepřová šunka a Fazer-suklua (čokoláda). Po několika předešlých dnech v domovině, strávených na fast-foodech, smažácích a různých jiných dietních kouscích, vysílal můj žaludek signály, že takhle teda jo.
Musím se zmínit i o eSporťácké specialitě, sushi. Jasně, okusili jsme ho. Byl jsem v tomto ohledu skeptik. Byť jsem ho nikdy neochutnal, neměl jsem potřebu to jakkoliv napravovat. Na druhou stranu, všechno se má vyzkoušet, a když je člověk hladný, tak why not. Japončíci by ze mě asi radost neměli, sushi nadále nebudu vyhledávat, ale názor jsem změnil. Dalo se. Opravdový gastro-požitek se ale dostavil při dostaveníčku v helsinském doku. Čerstvě grilovaný losos, kterého paní ve stánku s grácií připravila, padl pro dobrou věc.
Zpět ale k hlavní náplni, hokeji a práci. Trošku mi spadla ústa, když jsem zdálky viděl Hartwall arenu. Shlédl jsem jí během svých cest směr Helsinki-Joensuu, nicméně jen z vlaku. Udělala na mě dojem tahle dáma, jenž dvacet let shlíží na část kolem městské části Pasila. Krásná zdálky, krásná vevnitř. Z hlediska pracovního i fanouškovského dávám tomuto dílku od architekta Harry Harkima palec hore.
O zápasech se zcela zmiňovat nebudu, vše potřebné jste určitě zjistili z našich onlajn přenosů nebo sociálních sítích. A netřeba rozebírat dva měsíce po akci každý zápas z českého pohledu úspěšného turnaje. Spíš se chci zaměřit na věci, které běžný divák nevidí. Fini mě opět nezklamali v tom, že dokáží hodně situací řešit v klidu, bez stresu a hlavně stylem nic není problém (ať již z hlediska pracovního nebo z hlediska zázemí, WC apod.). Kdyby se tenhle životní styl dal předepisovat u lékaře, naordinoval bych spoustě našinců koňskou dávku a naopak zcela vysadil arogantin, jenž zřejmě používají po každém jídle.
Hodně mě také překvapil mumraj v press-centru. Na takhle velké akci jsem byl poprvé (předtím mě eSports vybral – ještě jednou díky – na Hlinkův memoriál do Piešťan). Najednou si dokážu alespoň minimálně představit, o čem píše Míra Bosák ve svých knížkách z fotbalových šampionátů, když popisuje shon v tiskáčích. Co nejrychleji napsat reportáž, článek, rozhovor, připravit foto, sestříhat video, zanést, vložit, přinést, opravit… Myslím, že nejen my jsme si mákli, ale hlavně jsme působili jako dost sehraný tým. Jeden za všechny, všichni za jednoho, přitom nedávno jsme se sotva znali. A abych nezapomněl, také mě překvapila jedna ruská reportérka. Pokud Vám někdy nějaký hokejista Sborné bude připadat při rozhovoru jaksi nejistý či ne zcela soustředěný, myslím, že je respondentem oné dámy. Ač jsem bohužel hokej nikdy nehrál, myslím si, že je mnohem snazší rozhodnout sedmý zápas finále Stanley Cupu, než udržet se dívat této divě do tváře a ne směrem níže…
Zaujaly mě i další věci. Red machine. Továrna na hokej. Tak asi těmito motivy byl polepen autobus ruské reprezentace. Proč ne, na první pohled to působí opravdu dobře. A znovu Rusko, Olegs Znaroks. Pardon, bez těch –s na konci, která tuhle personu dráždí jako býka červený hadr. Když jej požádáte o krátké zhodnocení zápasu v angličtině, šmoula Mrzout je proti němu usměvavé stvoření. Samozřejmě jde ale o první dojem. Jaký je mimo špíl a v soukromí, těžko říct, to ví nejlépe jeho paní Ilona nebo dcera Alisa, další tuze hezké ruské děvče. Hráči Sborné naopak, dle mého názoru, působí poměrně sympaticky. Stejně jako Kanaďané a vlastně všichni hokejisté, se kterými jsem měl na turnaji tu čest. Profíci každým coulem a je vidět, že v tom umí chodit. Nedělají rozhovor pro sebe nebo pro „žurnála,“ když to řeknu lidově, ale pro lidi, kteří chtějí vědět, jak se cítil po zápase, co si myslí o téhle a tamté situaci. Dobrá práce, pánové.
Ba co víc, dobrá práce i pro nás, pánové. Dovolím si tvrdit, že parta ve složení Tomáš Chramosta, Dominik Mihailescu, Vojtěch Martínek, Tomáš Lysý pod vedením jedinečného Ondry Kubáta odvedla „good job.“ Myslím si, že během Karjaly nenastaly žádné komplikace. Přesně ve stylu práce a pak zábava. Mákli jsme a u společných večerů zažili spousty legrace, na kterou vzpomínáme na sociálních sítích doposud. A stačí třeba hashtag s chrupem 🙂 Při letu zpět (smuten, že se s rakastan maamme musím zase loučit) jsem se jen usmál nad svými obavami, abych mezi kluky zapadl. Tahle parta mi dokonale sedla a kdykoliv každého moc rád uvidím. Vlastně, sedla mi i celá Karjala – děláš práci, kterou máš rád, a dokonale u ní vypneš, jelikož se nemusíš strachovat o výsledek, jako na klubové úrovni. A co říci závěrem? Troška nostalgie, vždyť na začátku stačilo tak málo. Sebrat před pěti a půl lety odvahu a z postu „kotelníka-bubeníka“ zareagovat na článek o tom, že web Dukly hledá redaktory. No a dále? Tak určitě mít trošku toho potřebného štěstíčka a věřit, že s tvrdou prací a poctivostí daleko dojdeš!
Díky!
