Nadšení, velká očekávání, ale především nervozita. Zhruba takhle vypadalo mé duševní rozpoložení těsně před odletem do švédského Örebra k prvnímu utkání české reprezentace v rámci Turnaje Karjaly. Na rozdíl od mých dvou kolegů jsem nemusel řešit otázku, kterak se pohodlně dostat na pražské letiště. Ačkoliv pocházím z Hodonína (a nemohu na to být pyšnější), v hlavním městě studuji, takže s dopravou jsem neměl větší problémy. Zato Tomáš Lysý z Jihlavy by mohl vyprávět…
V jeho nepřítomnosti si stihl od prvních minut na letišti vysloužit přezdívku „Střelec“ – od koho jiného než od vedoucího výpravy Ondřeje Kubáta. Ukázalo se, že náš kolega vyjížděl ze srdce Vysočiny v 11 hodin, přestože sraz v hale Terminálu 3 byl ve 13:30. Když uvážíme, že jeho cesta musela nutně vést přes problémovou dálnici D1, byl to poměrně šibeniční termín. Přesto se mu podařilo s menším zpožděním dorazit na místo určení, aniž by musel mávat vzlétajícímu letadlu.
Örebro nás přivítalo poměrně přátelsky. Přestože je to destinace vzdálená zhruba tisíc kilometrů severním směrem, očekávaná krutá zima se překvapivě nedostavila. První večer se nesl ve znamení vzájemného poznávání se a dělení pracovních povinností na nadcházející utkání se Švédskem. Po několika minutách našeho posezení se zdá být nad slunce jasnější, že s novými kolegy se nudit rozhodně nebudu.
Místní Behrn Arena není tou z největších, o to je útulnější. Ukázala se býti ideálním přechodem mezi hodonínským stadionem, na který jsem léta zvyklý, a Hartwall Arenou, která nás čekala o den později v Helsinkách. Dopolední rozbruslení českého národního týmu jsme sledovali ze sedadel určených pro novináře, odkud je perfektní výhled do všech koutů kluziště. Pak následoval přesun do útrob stadionu, kde se nacházela improvizovaná mix-zóna. Po krátkém tréninku jsme si totiž k rozhovoru zavolali obránce Jakuba Nakládala. Nikdo jiný s novinářskou akreditací se v prostoru nepohyboval, není na mě tedy vyvíjen žádný tlak. Lepší začátek jsem si jako zpovídající reportér nemohl přát.
„Je to rozhovor jako každý jiný,“ uklidňoval jsem se krátce před příchodem novopečeného kapitána mužstva. Ve skrytu duše jsem však dobře věděl, že si to pouze nalhávám. Prezence kamery a mikrofonu s logem hokej.cz signalizuje pravý opak. Jakub Nakládal je ale profesionál, svým přístupem mě značně zklidnil a celý rozhovor probíhá bez sebemenšího problému. Tihle borci jsou zkrátka zvyklí komunikovat s médii na denní bázi. V obráceném gardu to v mém případě rozhodně neplatí.
Což se prokázalo po večerním utkání proti domácí reprezentaci. Češi po vyrovnaném boji prohráli úvodní duel turnaje 3:5. A pak začala divočina. Novináři v poměru se zpovídanými hokejisty hráli poměrně neférovou přesilovku. Najednou bylo v mix-zóně nějak těsno, na prostoru 2×5 metrů bojujeme s Tomášem o každý centimetr místa a řešíme, kam postavit kameru. Hráči odcházeli a přicházeli, absolutně nestíhám reagovat na mumraj v mix-zóně. Nakonec se nám přece jenom se štěstím povedlo natočit potřebný materiál, ale stačilo málo k tomu, abychom skončili s prázdnýma rukama.
Ranní přelet do Helsinek proběhl bez větších problémů, pouze zaměstnanci letiště měli potíže s tím, kterak napěchovat všechna zavazadla do prostoru letadla. Do finské metropole s námi totiž cestuje i reprezentace Tre Kronor. Pod vedením Ondry Kubáta jsme dorazili do centra, kde nás čeká jedna z tradic podobných výjezdů – jde se na sushi. Byl jsem velice zvědavý, jelikož jsem tuhle pochoutku asijské kuchyně ještě nejedl. Mám rád rýži i lososa, sójová omáčka mi také nevadí. Ale jak se později ukázalo, tahle kombinace mi z neznámých důvodů vadí. Zatímco se kluci ládovali rolkami nejrůznějších tvarů a velikostí, já musel vzít zavděk smaženými nudlemi.
Největším problémem v Helsinkách bylo překvapivě najít ten správný hotel. Jak se ukázalo, ve finském hlavním městě existují dva stejné hotely s podobným jménem. V obou ubytovacích zařízeních neexistuje něco jako recepce. Prostě zadáte kód vaší rezervace do terminálu při vstupu do budovy, při jízdě výtahem, při vstupu do pokoje. Naše číselné kombinace ale nefungovaly. Marně jsme se snažili výtahem dostat do druhého patra. Po dvaceti minutách marného snažení jsme zjistili, jak se věci mají a bleskově jsme se přesunuli do správného hotelu.
O hodinu později jsme už všichni seděli v ochozech Hartwall Areny, kde jsme sledovali šlágr Finsko – Rusko. Hala je nádherná, moderní a skvěle vybavená. Něco jí ale chybí, a to ta správná hokejová atmosféra. Možná jsme příliš rozmlsaní z divácké kulisy na českých stadionech, ale při zápasech domácí reprezentace šlo slyšet úplně všechno, jenom ne fandění.
Následující dny uběhly příliš rychle. Zrovna když si začínáte zvykat na veškerý komfort, který největší finská hala nabízí, jedete domů. Zázemí pro novináře v Hartwall Areně je fantastické, k dispozici je vše, na co si vzpomenete, včetně drobného občerstvení. Mix-zóna je prostorná, tudíž s rozhovory není žádný problém. Navíc ze mě spadla veškerá tréma, což je na mém projevu znatelné.
Spolupráce s kluky byla bezvadná. Vytvořili jsme partu, ve které kromě pracovního nasazení nechybí také legrace a dobrá nálada. Zkrátka každou chvíli to někdo odskákal vtípkem, někdy i hodně ostrým. Upřímně, dávali jsme si dost zabrat, ale to všechno v rámci kamarádských mezí. I proto řadím tenhle bezmála týden hodně vysoko. Novinářská praxe na vrcholné hokejové akci v kombinaci s dobrými lidmi, co víc si přát?
