V redakci Valašského Meziříčí jsem začal pracovat během léta 2020, tedy v rozmezí dvou neúplných ročníků, pokud se bavíme o naši 2. lize. Ihned po svém příchodu jsem se snažil dál rozvíjet. Na svém počítači, který měl snad 5 kg jsem poprvé otevřel Photoshop, začal tvořit grafiky na sociální sítě. Učil jsem se psát onlajny, jak na webu preview a vdechnout do nich něco nového. V redakci Valmezu jsem se našel. Některé z věcí zde nebyly, proto jsem často dostal volnou ruku a mohl přemýšlet, s čím novým přijít, což mi neskutečně moc pomohlo a chtěl bych se tak rozvíjet i dál.
Bude to možná znít jako klišé, ale jednou ze zemí, kam jsem se chtěl vždy podívat bylo Finsko. Proto jsem byl neskutečně rád a vděčný, když jsem se před prázdninami dozvěděl o mé nominaci na turnaj Karjaly. Ten turnaj, na který jsem vždy po začátku hokejové sezóny v Evropě netrpělivě čekal. Nemohl se dočkat toho, jak po startu nového extraligového ročníku začne také sezóna české reprezentaci a já budu sledovat jeden zápas za druhým až do května.
Celá cesta pro mě započala na vlakovém nádrží ve Valašském Meziříčí, odkud jsem přejel vlakem do Hranic a odtud do Ostravy, kde jsme už měli sraz s dalšími. Musím přiznat, že více náročnou cestu jsem doposud neabsolvoval. Stejnou dobu jsem sice cestoval už více jak před rokem do Bulharska na Erasmus, tehdy jsme ale jeli celou cestu jedním autobusem. Letadlem jsem nikdy předtím neletěl, takže mě čekala jedna velká premiéra.
Po cestě z Ostravy do Varšavy jsme se pomalu seznámili s dalšími redaktory. Vedle esports srazu, kam jsem bohužel v posledních letech nezavítal, to byla jedna z mýt prvních možností, jak se setkat s lidmi z jiných redakcí napříč českými hokejovými soutěžemi. Už jen se dozvědět, jak to chodí jinde, bylo pro mě velice cenné.
Mezizastávku ve Varšavě jsme v pořádku přečkali, uběhla rychle. Poté nás čekala cesta z Varšavského nádraží do Gdaňsku nočním vlakem. Tenhle způsob cestování je v Polsku nejspíš hodně oblíbený, vlak byl totiž plný až k prasknutí. Většinu cesty jsem ale stejně jako ostatní prospal a místo jsme díky místence měli.
Jak jsem již psal, letadlem jsem nikdy před tím neletěl a jako fanoušek staršího pořadu Letecké katastrofy jsem měl před odletem menší obavy. Odbavení na Graňském letišti ale proběhlo bez nějakých problémů a musím říct, že jsem se s blížícím se odletem stále těšil víc a víc.
Letadlo nebylo moc velké, z různých filmů jsem si předtím naivně představoval obrovské dvoupatrové letouny, prostor vevnitř působil místy stísněně, ale vlastně i útulně. Nejvíce napínavý byl asi vzlet, samotné nabrání rychlosti letadla před vzletem. Seděl jsem u okna a sledoval krajinu pod námi. Po nějak době stromy a lezy zmizely a já viděl jen modro a mraky. Chvíli jsem si myslel, že jsme tak vysok, že nic víc nevidím. Po chvíli jsem ale na modré ploše spatřil malé loďky. Postupně jsem z okénka uviděl fjordy i pro Finsko tak typická jezera. Krajina pohledem z letadla byla opravdu nádherná.
Po příletu do Turku jsme odjeli na oběd, následovalo ubytování. To jsme měli zařízeno v nově postaveném panelovém době na kraji města. Celkem se nás zde první noc poskládalo 10, postupně nás ještě přibylo. Poslední noc nás v bytě spalo dokonce 12, místo bylo ale pro všechny!
Hned v den příjezdu nás čekal první zápas finské reprezentace proti výběrů Švýcarska. Už na ten to zápas jsem se moc těšil, na utkání A-týmu žádné reprezentace jsem totiž dříve nebyl. Osobně se vedle naší reprezentace na mistrovství světa těším na Švýcary, jinak tomu nebylo ani tentokrát. Zápas odehráli opravdu dobře, došel až do samostatných nájezdů, ve kterém slavili výhru právě hráči s helvéckým křížem na dresech.
Hned po utkání se několik z nás vydalo pochytit ohlasy a rozhovory na kameru. Mým úkolem byl po většinu turnaje zase střih videí a tvorba titulků. S editací videa jsem předtím neměl vetší zkušenosti, už při tvorbě pár videí mě to ale chytlo a já cítil, že se chci rozhodně naučit víc. S programem DaVinci Resolve jsem se postupně učil, podle videí z You tube jsem ale přišel na to, jak editaci dovést co nejvíce k dokonalosti.
V pátek se žádný zápas nehrál, dopoledne jsme tak vyrazili do města. Centrum Turku bylo o poznání pěknější, prošli jsme si nábřeží i atletický stadion Paava Nurmiho, kde Emil Zátopek překonal světový rekord v běhu na 10 000 m.
Dopoledne přiletěla do Finska také naše reprezentace a navečer ji čekal trénink. Ta ten jsme společně zavítali a já vlastně poprvé viděl českou reprezentaci v celé své kráse na ledě. Následovaly znovu rozhovory a mnou následná editace a upload na web hokejka.tv. Video jsme potřebovali vydat co nejdříve, ještě na stadionu jsem tak začal s úpravami a video uložil těsně před tím, než se press centrum zavřelo. Musel jsem se rychle naučit pracovat pod časovým nátlakem, zveřejnit rozhovor dříve, než by se mohlo objevit u jiné konkurence. S něčím podobným jsem se dříve ještě nesetkal, i když v redakci Valmezu se vždy snažíme, aby vše bylo co nejdříve. Tady to ale přece jen bylo o něco jiné, této zkušenosti si ale obrovsky vážím a tento přístup se zase o něco více snažím praktikovat i u nás.
Po tréninku jsme ještě jeli obdivovat krásy večerního Turku. Zavítali jsme do pivnice v Turku s českým názvem Hospoda. Čepovala se zde plzeň i další čeká piva. Ovšem o poznání mnohem větší cenu, cena chmelových nápojů se zde pohybovala kolem 10 euro.
Jestli by se měl člověk pod 18 let ve Finsku na něco připravit, je to rozhodně to, že ho po 9. hodině do hospod a podobných podniků už zkrátka nepustí, a to ani pod příslibem toho, že si dá pouze nealko. V tomhle případě to z naší skupiny bohužel odnesl redaktor z českého New Jersey (Ďáblové Nový Jičín) Bořek Kopecký, kterého do podniku už zkrátka milý pán s knírkem u vstupu nepustil.
V sobotu to všechno naplno začalo. Byly před námi další dva zápasy, začínalo se utkáním mezi Švédksem a Švýcarskem, následoval večerní zápas mezi Finskem a Českem. Po prvním utkání jsem upravoval ještě několik videí a start druhého klání jsem tak o pár minut zameškal. Oproti předešlým zápasům mě ale po příchodu na tribuny čekal úplně jiný pohled než předtím. Celá aréna v Turku byla vyprodána a tolik lidí pohromadě jsem hodně dlouho neviděl. Musím však říci, že se finští fanoušci musí od těch našich ještě mnoho učit, na zápase jen chvilkami podporovali pokřikem ,,Suomi“ a nic víc jsem bohužel neslyšel. To, jak má vypadat pořádná atmosféra byl asi ukázal na zápasech Pardubic nebo prvoligového Vsetína, zde je kotel v podstatě celý stadion ;). I přes to všechno jsem si zápas moc užil. Oba týmy hrály velice dobře, lepší byly ale naše barvy, které porazily Suomi 5:2, což je jeden z nejvyšších výsledků, jakým Češi Finy za poslední léta porazili. Měl jsem za sebou první zápas české reprezentace, ten skončil naprosto úžasným výsledkem… víc jsem si snad nemohl přát. Opravdu moc si vážím té příležitosti, která se mi naskytla.
Neděle byla naším posledním dnem. Ještě před polednem tamního času nás čekalo utkání Česko – Švýcarsko, na které jsem se osobně těšil nejvíce. S ním spojený mám asi nejsilnější zážitek celého pobytu ve Finsku, kdy jsem se při rozbruslení obou reprezentací dostal až k ledu mezi střídačky. Hráči jezdili, chodili do kabiny kolem nás a já se cítil opravdu šťastný. Kluci, na které jsem se dříve díval jen v televizi najednou šli pár centimetrů od nás. Před zápasem jsme si s několika hráči také plácli, bylo milé vidět jejich upřímné úsměvy spojené s překvapením, když jsme jim česky popřáli hodně štěstí.
Zápas jsme bohužel prohráli velice rychle v prodloužení, to ale vůbec nevadilo, neboť si myslím, že naši předvedli na celém turnaji opravdu dobrý výkon a věřím, že národní tým bude po období půstu zase jen vzkvétat.
Po utkání jsem se společně s dalšími podíval do mixzóny. Hned vedle kamery České televize jsem natáčel rozhovory Tomáše Suchánka z Ústí nad Labem a Matěje Sousedíka ze Slavie s hráči jako Roman Will, Jiří Smejkal, Filip Chlapík a Petr Kodýtek. Ihned poté jsem znovu začal s editací videí tak, aby byly na webu co nejdříve. Bohužel, nevyvaroval jsem se několika chybám, což mě zpětně mrzí, byly to však pro mě velice cenné zkušenosti a díky nim se mohu posunout zase o něco dál.
Večer nás ještě čekalo severské derby mezi Finskem a Švédskem. Jak už to tak bývá, v těchto zápasech jde vždy o něco více, stejně jako když se proti sobě dřív postavil Valmez se Vsetínem nebo Sparta proti Slávii. Finové do toho dali všechno, aby soupeře se třemi korunkami na dresu před vlastními diváky porazili. To se jim nakonec také podařilo, Suomi slavili výhru 4:1. Ještě dnes mi pomalu zní v uších písnička, která zněla pokaždé, když skončil puk ve švédské síti. Tuhle goalhorn upřímně Finům závidím, něco podobného by si určitě zasloužila také naše reprezentace.
Ihned po konci zápasu jsme se ještě společně s Davidem Schleglem a Bořkem Kopeckým vydali do mixzóny udělat poslední rozhovor na kameru na turnaji. Andre Petersson patřil rozhodně k nejzkušenějším hráčům Švédů v zápasech na Karjala Cupu, při rozhovoru šlo hned poznat, jaký je to profesionál.
Jakmile jsme skončili, pomalu jsme se už se svými věcmi, které jsme si dopoledne přenesli do press centra, přesunuli na autobus a vydali se směr letiště. Letadlo naší repre, která měla odlétat během doby, kdy ještě v Turku měřili své síly Finové se Švédy, mělo poruchu, muselo tak pro ni přiletět jiné z Rigy a jejich let tak nabral zpoždění. Měli jsme tak ještě možnost všechny kluky včetně realizačního týmu vidět na letišti před odletem. Na nás přišla řada až po 10. hodině večer. Letěli jsme stejným letadlem polského dopravce, před přistáním nás sice potkala lehčí turbulence, jinak ale celá cesta proběhla v pořádku a já jsem ani na chvíli nepocítil žádný strach.
Vlak, kterým jsme měli jet z Gdaňsku do Katowic odjížděl až zhruba 5 hodin po našem příletu. Na letišti jsme si tak mohli chvíli před další cestou odpočinout. Asi nikdy ale nezapomenu na to, jak jsme s Bořkem z Nového Jičína společně doplňovali titulky k rozhovoru s Peterssonem na zemi vedle kiosku, kde jsme našli volné zásuvky na nabíječku.
Trasa zpátky jsme absolvovali na trase Gdaňsk – Katowice, poté Katowice – Ostrava, já jsem vystupoval až v Hranicích na Moravě, odkud jsem to měl domů blíže.
Na závěr bych chtěl opravdu poděkovat za možnost, která se mi naskytla. Příležitosti a získaných zkušeností si velice vážím a rád bych jich řadu uplatnil i v naší druholigové redakci. Jsem opravdu moc rád, že jsem na cestě poznal nové kolegy redaktory, se kterými jsem ve Finsku zažil mnoho zábavných momentů. Poděkování také rozhodně patří Davidu Schlegelovi, Pavlu Kubovi a Marku Janošovi. Určitě se se všemi velice rád znovu uvidím, ať už to bude na srazu nebo při hokejových zápasech, třeba na finále 2. ligy mezi Ústím nad Labem a Valašským Meziříčím. 😉
