Tenis jako celoživotní vášeň

Mít firmu je do určité míry osvobozující. Nikdo vás nemůže sekýrovat za to, že si nechodíte sednout do nějaké kanceláře, nikdo vás nepopotahuje za to, že někomu nezvednete telefon nebo že jste něco zkazil. Kromě mě samotného tedy.

Mít eSports je ale taky neskutečný závazek a hlavně obrovská jízda. Už jsme tak velcí, že řešíme v podstatě každý den nějaké problémy či krize, od chyby posledního redaktora v Horní Dolní či nepozornosti programátora, až po situace, které vůbec nemůžete ovlivnit, kdy se mocní v oboru, ve kterém se pohybujete, nedokážou domluvit, a vy musíte řešit, jak se k tomu postavíte, abyste si zachoval tvář, ale zároveň jste nemusel propouštět své zaměstnance.

Do toho jsem se svou manželkou Janou založil rodinu, máme dva úžasné kluky Fanouška a Ondru, kteří se pomalu proměnili z batolat v kluky a brzy se začnou měnit v muže. Mám velkou radost, že mají taky velký vztah ke sportu. Osmiletý Fanoušek roste ve sportovního fanatika, šestiletý Ondra ve svém věku sportu fandí víc, než Fanouš v jeho věku, tak uvidíme, co nám přinese budoucnost.

Tihle dva kluci sport nejen sledují, ale často a rádi spolu sportují. Potíž je v tom, že každý, ale opravdu každý jejich sportovní souboj, končí řevem a šílenstvím o tom, kdo vyhrál a čí gól proč neplatí a kdo koho podvedl. Highlightem těchhle scén budiž protesty Fanouška proti Ondrově vyrovnání ve fotbale, kdy František odmítl uznat Ondrovi vyrovnání ve fotbale při hře jeden proti jednomu z důvodu údajného ofsajdu, v němž v okamžiku gólu stál Ondra. 🙂

A v téhle situaci mezi hašením požárů ve firmě, dojížděním z Liberce do Prahy a každodenními hádkami mezi Fanouškem a Ondrou jsem odjel do Melbourne na tenis.

Spravujeme web Tenisového světa a jsem jedním z jeho redaktorů. Nedostávám za svou práci na tomto webu žádné peníze a nikdo mně ani žádné nenabízí. Já v podstatě vnucuji redakci své rozhovory s českými tenisty a tenistkami z okruhu challengerů a především ITF a prosím, aby je vydali. V redakci se mi ty rozhovory naštěstí bojí nevydat (jedna z výhod toho, že jste majitel firmy), občas sice zaslechnu hlášku, že rozhovor s někým, kdo je ve druhé tisícovce na světě, nikoho nezajímá, ale takové hlášky zní slabě a opatrně. 🙂

Jsem známý tím, že miluju zejména challengery a ještě více futury. Takoví ti Djokovičové, Nadalové a Alcarazové mají dost fanoušků i beze mě a jejich strojový bezchybný tenis je na mě prostě moc bezchybný a nudný. Jo, sleduju to taky a finále grandslamů jsou v podání komentátora Eurosportu Radka Barkmana vždycky velkolepé, ale ty nižší úrovně mají hodně do sebe. Já totiž miluju tenis jako sport chyb, taktických dovedností, psychických selhání i zmrtvýchvstání a ten je nejvíce vidět na nižších úrovních. Hrozně rád sleduju ženský tenis na úrovni ITF, protože tam člověk vidí všechno včetně slz a pláče, když se proti vám postaví celý celičký svět a míček zastaví páska. 🙂

Tenis je totiž moje totální vášeň. Je to celoživotní koníček, a to jak co se týká aktivního hraní, kde válčím v Hurálize ve dvouhře v Liberci a ve čtyřhře s Kubou Mezlíkem v Praze, tak co se týká pasivního sledování, kdy denně sleduju výsledky všech českých tenistů a tenistek na mezinárodní scéně včetně juniorů ve skvělé aplikaci Resultina (ta je jedinou aplikací, kterou si dobrovolně platím!), streamy pak sleduji na webu TV Tennis a stránkách ATP Tour challenger, ITF Tennis a také televizi TV Tipsport.

S tenisem jsem ve svém životě procestoval kus světa. Navštívil jsem s Tomášem Pavlíčkem turnaj WTA v Pekingu, kde jsme podporovali hlasitě Vlaďku Uhlířovou ve čtyřhře a ona nám po zápase, který bohužel prohrála, věnovala každému ručník, do kterého se vždycky s láskou utírám při vzpomínce na svůj pekingský zážitek. S Tadeášem Drahorádem a Lukášem Součkem jsme vyrazili podpořit Dlouhána (Lukáše Dlouhého) do Miami na jeden z největších turnajů na světě. Se svým tatínkem jsme zase vyrazili podpořit Romana Jebavého těsně před nástupem Covidu na turnaji v New Yorku.

Byli jsme s Tadeášem Drahorádem a Lukášem Součkem i na Davis Cupu Rusko – Indie v Ledovém paláci v Lužnikách, s Ondrou Kalátem, Barym a Michalem Hořejším na Davis Cupu v chorvatské Poreči, autobusem (!) jsem s klukama cestoval do Barcelony na finále Davis Cupu se Španělskem do Barcelony a v neposlední řadě jsme s Filipem Lefendou vyrazili na patnáctitisícový future do egyptského Šarm-Aš Šajchu, což byla jedna z mála akcí, která se během Covidu hrála a kde jsme se seznámili s top kometou posledních dní Lindou Noskovou (tehdy šestnáctiletou dívkou) a kde jsem prožil také nejvýznamnější okamžik mé hráčské kariéry, když jsem si zahrál v předkvalifikaci na tento turnaj kategorie futures (samozřejmě v mužské kategorii, protože se cítím mužem!). Los mi tehdy přisoudil tehdejšího talentovaného egyptského juniora Michaela Bassema Sobhyho, dneska 1642. hráči světa.

I když mi Filip Lefenda dělal trenéra a vydal jsem se ze všech sil, tak jsem proti němu uhrál pouhých devět míčků a pouze v jednom gemu to dotáhl na shodu. Abych mohl do předkvalifikace zasáhnout, musel jsem vyvinout velké úsilí, za 65 dolarů jsem se musel registrovat v systému ITF iPIN a následně dalších 40 dolarů vypláznout za startovné.

Byl to pro mě životní zážitek, ale jen chci zároveň všechny ujistit, že jsem se takového turnaje zúčastnil poprvé a naposledy. Když to člověk udělá jednou, je to životní zážitek, podruhé bych to už považoval za výraz nepokory a nesoudnosti. Mimochodem, původně mě nechtěli vůbec pustit na kurt, protože mi nevěřili, že jsem hráč. 🙂

Spoustu tenisových akcí jsem navštívil samozřejmě i v Česku. Tříletého Fanouška jsme vzali do hlediště J&T banka Prague Open v Praze, ale nebyl to dobrý nápad. Spustil scénu a Petra Kvitová při servisu chytila nadhozený míček a čekala, až se uklidní, což se nestalo. 🙂 Manželku s dětmi jsem kdysi pod záminkou rodinného výletu vylákal na turnaj kategorie futures do Milovic, ale žena mě prokoukla a pak jsem to neměl doma lehké. Zúčastnil jsem se jako fanoušek či redaktor také turnajů v Jablonci, Liberci, na Spojích, na Štvanici, na Spartě, v Říčanech, v Plzni, v Opavě, Davis Cupu v Ostravě, spoustě Davis Cupů a Fed Cupů v Praze, Laver Cupu v O2 Aréně a řadě dalších míst, které si teď ani nedokážu vybavit.

Jinak jsem třikrát vyhrál v Liberci tenisovou Huráligu, s Kubou Mezlíkem bojujeme obvykle v pražském deblu na hraně play-off, kam postupuje osm nejlepších. Zahrál si v Hurálize Turnaj mistrů v Hradci Králové, kde jsem vyhrál dva zápasy ze tří. Tolik tedy k důkazům, jak moc miluju tenis.

Tenisové výsledky a statistiky jsem si do notýsku psal už jako malý capart ve věku Fanouška a vždycky mě fascinovalo, kde všude se ten tenis může hrát. A už v šesti jsem jako dítě z netenisové rodiny dostal první raketu a hrál s ní o zeď paneláku. Celé dětství jsem si přál dostat tenisovou síť. Nic jsem si celé dětství nepřál víc, ale dostal jsem jí až asi patnácti letech. Lepší ale pozdě než nikdy. Tenis jsem hrál v té době skoro denně, ale jen přes provázek…

Vzpomínám, jak jsem někdy ve třinácti nebo ve čtrnácti poprvé v životě porazil asi na dvoustý pokus odvěkého rivala Vláďu Černého, který nám teď pro naše esporťácké projekty dělá dvorního sazeče. Bylo to tehdy za celkem hustého sněžení 🙂 Ten jeho forhend za základní čáru při mečbolu mám před očima dodnes, i výsledek si pamatuju – 2:6, 7:6 (9:7), 6:3. Taky vzpomínám, jak jsme s Martinem Košařem kdysi prohráli debla ze sedmi mečbolů a myslel jsem tehdy, že je konec světa.

Než začnu vyprávět svůj melbournský příběh, mám ještě jednu prosbu. Až budu starý, nepotřebný a budou mě ode všeho odhánět, nechte mě oxidovat alespoň u toho tenisu trochu, dokud to nebude úplně neúnosné, prosím. Jo, klidně si myslete a říkejte, že je to za zásluhy, ale dopřejte mi to, prosím. Kdyby mě pánbůh nechal na světě náhodou přesluhovat, tak vím jistě, že poslední věc na světě, která mě bude bavit, bude tenis. Ten bych sledoval klidně dvě stě let, pokud bych dokázal udržet myšlenku.

Do Melbourne jsem letos vyrazil už potřetí, poprvé kromě jsem kvalifikace zamířil i na první týden hlavní soutěže. Dělám tu zpravodaje Tenisového světa, takže tu samozřejmě pracuju, ale pro mě to vlastně žádná práce není.

Z domova jsem vyrazil po probdělé noci, když jsem si už nedovolil ulehnout po skončení prodloužení finále hokejových dvacítek, v nichž jsme nešťastně podlehli Kanadě. Po půl páté ráno jsem vyrazil z domu a za pomoci RegioJetu jsem se přemístil z Liberce nejdřív do Prahy a pak do Vídně. Tam jsem se usadil v jedné kavárně a sedm hodin na letišti pracoval. 🙂

Když jsem pak šel na check-in, zapomněl jsem v kavárně mobil, ale naštěstí jsem ho za deset minut našel na stejném místě, kde jsem ho opustil.

Když jsem dorazil do Istanbulu, zapomněl jsem telefon pro změnu na záchodě. Na to jsem přišel tentokrát docela rychle, ale když jsem se pro něj vrátil, už byl záchod obsazený, tak jsem na něj zabouchal se slovy, že vím jistě, že jsem si na něm zapomněl telefon. Ozval se mi v angličtině vulgárně nějaký pán s tím, že právě probíhá kakací proces a že mám počkat. Ani slovo o tom, zda tam ten telefon je nebo není. Čekal jsem tedy, až dokaká, ale měl jsem štěstí a pán mi nakonec můj telefon opravdu předal.

Vzhledem k cca měsíc a půl staré historce z nedávné cesty do USA, kdy jsem si zapomněl telefon v letištním salónku a zjistil to až před odletem v letadle a v totálním šílenství vyběhl z letadla, abych ho hledal a pak se s hrůzou děsil toho, zda mi uletělo nebo neuletělo letadlo, nejsem se svou schopností ustrážit si takovou součást mého já, jako je telefon úplně spokojený a rozhodl jsem se, že budu starosti o svůj telefon věnovat výrazně větší pozornost.

Týden po návratu z Ameriky jsem zase zapomněl telefon ve vlaku při cestě na tiskovku sdruženářů do Radotína a jen díky shodou náhod a pomoci Michala Hladkého se mi podařilo spojit se s průvodčí, která mi později přivezla telefon zpátky do Radotína, kde jsem si telefon na nádraží vyzvedl.

V minulosti jsem už párkrát bohužel takové štěstí neměl a zapomněl jsem telefon v maršrutce v Moskvě (tehdy šlo o měsíc starý  iPhone), další jsem pak utopil na dovolené s rodinou na Lipně. Z tohoto důvodu jsem si pořídil telefon Xiaomi asi za 5000 Kč. Prostě jde o to, aby mě případná ztráta telefonu tolik nebolela, ale teď jsem dostal už tři varování během krátké chvíle, takže nastal okamžik, abych se změnil a stal se že mě důsledný hlídač svého mobilního zařízení.

Po dvou stresech na letištích ve Vídni a v Istanbulu mě čekal další stres na letišti v Kuala Lumpur, kde jsem si všiml, že nemám na letence Kuala Lumpur – Melbourne uvedeno číslo sedačky, ale mám tam jakási písmena “SBY”. “Asi mají tady v Malajsii jiná značení,” říkal jsem si. Ukázalo se, že jsem tzv. „Stand By Passenger”, tedy že čekám, jestli někdo nepřijde a já pak v letadle zaujmou jeho místo.

Nebyl jsem takto zdaleka jediný a celkem to zvyšovalo mou nervozitu. Nakonec ale Malajci vytáhli z letadla nějakou čtyřčlennou rodinu, dali jí tisíc euro a hotel a já slavnostně ještě s nějakou Ruskou a dalšími dvěma cestujícími obdržel svou zakoupenou a zaplacenou letenku.

Zatímco cesta Istanbul – Kuala Lumpur, která trvala jedenáct hodin, probíhala úžasně, protože jsem jí vzhledem ke své únavě prakticky celou prospal, následující devítihodinový přelet z Kuala Lumpur do Melbourne už taková idylka nebyla. Zabral jsem jen na dvě hodinky a zejména mě překvapilo, že na takhle dlouhé cestě mně nenabídla aerolinka vůbec nic k jídlu ani k pití. Po šesti hodinách jsem to nevydržel a šel se na tuto skutečnost zeptat a bylo mi řečeno, že si mohu pití či jídlo zaplatit.

Na dlouhých linkách jsem považoval dosud stravu v ceně letenky za standard, ale nakonec jsem si za jeden dolar koupil alespoň třetinku vody, ale více jsem do malajsijských aerolinií investovat nechtěl. Malajsijské aerolinie se prý poněkolikáté přejmenovali a nyní se jmenují Batik Air, byť jim stejně všichni říkají Malindo.

Těch devět hodin v letadle bylo fakt těžkých, ale nadšení z toho, že brzy budu na tenisu v Melbourne, mi pomáhalo nepohodu přečkat.

Na Melbourne je krásné, že tam přilétám vždycky v době, kdy je v Česku zima a vrcholí sezóna chřipek, a tady je krásný vlhký vzduch od moře a strašně dobře se mi tady spí a všech neduhů se hned zbavím. V Česku hlavně kvůli nervům, stresu a čůrání nevydržím spát celou noc, ale tady se mi to vždycky párkrát za pobyt podaří. Cítím se pak plný sil a už jen kvůli tomu pocitu to tu miluju.

Je to taky místo, kde prodávají asi o deset druhů TicTaců víc než v Česku a všechny ty jahodové příchutě, tropické mixy, ovocná dobrodružství nebo příchuť vodního melounu ochutnávám pravidelně jenom tady.

Samozřejmě je to taky místo, kde žijí lidé neschopní jakékoliv improvizace. Pravidelně mě nemají v seznamu akreditovaných novinářů a vyřízení akreditace trvá pokaždé tak hodinu, je tady neskutečná koncentrace unisex záchodů, před kterými je fronta, všude se přepjatě bojuje proti rasismu a za ženská práva a navíc ještě za práva Aboridžinců.

Šokující je pro mě i místní tramvajová síť, která je velmi hustá. Část trasy v centru je dokonce zdarma, ale tramvaje jsou jednak tak na úrovni zapadlého města v Rusku a ty ženské, které na všech stanicích v centru vykřikují na zastávkách, kam která tramvaj jede, zda je přeplněná nebo prázdná a na co se v té stanici dá přestoupit, to je slušný bizár jako z poloviny minulého století…

Všiml jsem si, že od mé poslední návštěvy přemístili akreditační středisko a také média centrum dali do úplně jiné budovy. Neexistuje tu prakticky žádné značení, dokonce ani na budově, kde je tiskové centrum není napsáno, že jde o tiskové středisko, ale co už. Zase oceňuji, že tu novináři mají nárok na každodenní baštu ve výši 27 australských dolarů. To jsem zažil snad jednou nebo dvakrát v Americe na NHL, ale třeba na mistrovství světa v hokeji podobná vymoženost nefunguje.

Tím jak tenis sleduju, tak se s většinou hráčů docela znám. Jo, jsem trochu hotentot, kromě zapomínání mobilu mám i jiné roztržitosti, občas mám rozvázanou tkaničku, někdy si zapomenu rozepnutý poklopec (už snad jen opravdu velmi vzácně) a tenis je trochu snobský sport, kde se na bonton a vizáž dost dbá, ale myslím, že mě už ti tenisti považují za docela tenisového znalce a vědí, že všem Čechům poctivě fandím a přeju jim to nejlepší.

Potěšil mě Vítek Kopřiva, který mi dal rozhovor i po porážce 1:6, 1:6 od domácí divoké karty Sweenyho. Strašně jsem si užil i úžasný obrat Dalibora Svrčiny proti Britovi Paulu Jubbovi. V rozhodujícím setu prohrával už 2:4 a vypadalo to s ním hodně bledě, ale nakonec to urval. Spolu s jeho maminkou Zuzanou jsme byli jeho jediní hlasití fanoušci a po zápase jsme byli všichni tři plní úsměvů a štěstí.

Večer na mě čekala odměna v podobě rozhovoru s Lindou Noskovou, se kterou jsme se s Lefem (pozn. Filipem Lefendou) seznámili a skoro bych řekl skamarádili v Šarm-Aš Šajchu a já se pak vsadil s Kubou Slunečkem, že ta holka bude v první desítce na světě. A opravdu jsem přesvědčený, že bude. Tehdy byla ve druhé tisícovce a prohrála tam v prvním kole s kvalifikantkou z Rumunska Vasilescuovou. 🙂 Linda má totiž dvě vlastnosti, které jí dávají slušnou šanci v konkurenci uspět. Jednak útočí a chce si míčky uhrávat sama za všech okolností a jednak má neskutečnou hlavu. Nejlepší momenty předvádí ve chvílích, kdy má soupeřka mečbol. Teď v Adelaide vyhrála z mečbolů zápasy proti Kalinské i proti Azarenkové.

Taky jsem se tam seznámil s jejím trenérem Tomášem Krupou. Ten vedl řadu českých hvězd včetně Berdycha, Štěpánka, Plíškové nebo Strýcové a neskutečně na mě zapůsobil. Považuji ho – asi hodně troufale, protože se prakticky neznáme – za svého přítele, byt je to asi jednostranné. Neskutečně inspirativní a cílevědomý člověk. Linda má v něm někoho, kdo ji může dovést na vrchol. A s těmihle lidmi jsem se tady v pondělí zase potkal. Pan Krupa mě tady protáhl do zákulisí šaten a s Lindou jsem si užil moc příjemné povídání.

Myslím, že mám potenciál tady v Melbourne hodně zhubnout, když to tedy nebudu přehánět s těmi TicTacy :). Jakmile přijdu do areálu, dostávám se do naprostého transu a tím, jak se tady hraje v noci českého času a nikdo mě neotravuje telefonem ani přes Messenger, tak si to neskutečně užívám. Vůbec nemám hlad. I když mám nárok na jídlo za 27 dolarů, utratil jsem první den jen 8,50 dolarů za suši a zbytek propadl. Propadl z důvodu vášně.

Hned první den jsem se byl podívat na Gianlucu Magera, který při úderech ječí jako Šarapovová, abych zjistil, jestli je to s.jeho decibely skutečně tak vážné. Ani jsem si nezjišťoval, na jakém hraje kurtu a šel jsem po hlase. 🙂 V rozhodujícím tiebreaku tu porazil Rakušana Misolice a překvapilo mě, jak ho z hlediště kočíroval jeho otec Sergio. Nemohl jsem si nevzpomenout na pro mě legendárního Erica Crepaldiho, který až do svých třiceti let objížděl turnaje nejnižší kategorie futures po bezvýznamných destinacích typu Opava či Most se svým otcem, který ho neskutečně drezúroval v naději, že prorazí na vyšší level. Co ta rodina Crepaldiových v tom tenisu musela utopit peněz… S Lefem jsme na toto téma často vtipkovali a vlastně to téma občas otevíráme i v současnosti.

Užil jsem si i zápas někdejší velké naděje australského tenisu, Destanee Aiavaové, která nakonec na poslední chvíli dostala divokou kartu do kvalifikace. Dcera rodičů z Americké Samoy byla v 17 letech 147. na světě, porazila dvakrát v krátké řadě za sebou Báru Krejčíkovou (z toho ve Wimbledonu 6:2, 6:1!) nebo Markétu Vondroušovou, přičemž obě Češky jsou starší než ona…

Aiavaová pak místo velké kariéry v roce 2020 vůbec neopustila Austrálii a hrála jen na domácí půdě. V roce 2021 pak vyhrála za celou sezónu pouhé tři duely, přičemž si zahrála (bez úspěchu) i v Praze a ve Starých Splavech. Loni opět na turnajové túře vůbec neopustila Austrálii, ale posunula se už na 325. místo na světě a australská tenisová federace jí po delším váhání udělila divokou kartu do kvalifikace. Tam k mé radosti porazila Turkyni Ipek Ozovou.

Ve Starých Splavech Aiavaovou zastavila tehdy Rumunka Alexandra Cadantuová, která si vzala Bělorusa Igantika (který mimochodem umí docela československy) a vystupuje pod příjmením Ignatiková. Zatímco Uladzimir loni v březnu ve třiceti letech odehrál zatím poslední zápas v kariéře (nevím, zda skončil či co se děje), jeho stejně stará žena pokračuje v kariéře dál a tady doslova upinkala 6:2, 6:0 Francouzku Monnetovou.

Ignatiková je mi příšerně nesympatická, ostatně podobně jako její manžel. Jednak se neustále hádá s rozhodčími a tak, jak jsem ji poznal, jí trochu podle mě chybí smysl pro fair play, ale kromě toho je to také notorická vracečka a upinkávačka. Já takovým říkám uspávačka hadů, jakkoliv musím sebekriticky říci, že i při svých zápasech se občas uchyluji k vrácení, když je to účinné. Ignatiková toho strašně moc vrátí a nechá demoralizovanou soupeřku vykazit. Nechápu, jak to tu holku dlouhodobě může bavit, ale co už.

Vyrazil jsem pak i na třetí set francouzského derby Hugo Grenier – Enzo Couacoud. Fandil jsem nejdřív Enzovi, protože je menšího vzrůstu a vzhledem k mě výšce 172 centimetrů mám pro tyhle tenisty slabost, ale nakonec mi byl asi sympatičtější Grenier, byť nakonec těsně prohrál. Celý třetí set jsem si myslel, že Grenier prohraje a nakonec se to v supertiebreaku skutečně stalo. To byl poslední zápas celého dne. Na něj bych za normálních okolností asi nevyrazil, ale jak známo, více tenisu, více radosti. 🙂

Nemohl jsem si nechat ujít ani vystoupení Jekatěriny Gorgodzeové z Gruzie, která má podle mě regulérní nadváhu. Vedle Američanky Taylor Towsendové je to další hráčka, která přes tento nesporný fyzický handicap patří do světové špičky a dokáže předvádět i s nejméně deseti až patnácti kily navíc úžasné výkony. V každém případě, Gorgodzeová teď prohrála podvanácté v řadě, z toho osm zápasů, včetně toho pondělního, ztratila ve třech setech…

Viděl jsem ještě závěr výhry Rakušana Rodionova nad Rumunem Ionelem a snažil se zjistit, jak se takový hráč, jako je Ionel, může dostat až na 229. místo na světě a tedy do kvalifikace Australian Open. Podle mě je to daleko horší hráč, než jsou třeba Češi Jonáš Forejtek, Michael Vrbenský nebo Zdeněk Kolář, byť těm posledním dvěma jmenovaným to aktuálně bohužel nyní nejde. Vím, že je mu teprve dvacet a že porazil Jacka Socka, ale opravdu nevidím jediný úder, ve kterém by Ionel byl lepší než ostatní a dokázal jím soupeře přehrát.

Těším se v příštích dnech, až uvidím německý talent Evu Lysovou, dceru naší grandslamové vítězky Elisabeth Mandlíkovou, která reprezentuje Spojené státy, nebo Belgičana Zizou Bergse, jehož v září roku 2020 udolal v kvalifikaci na future v Jablonci Dominik Reček, kterému jsem po zápase řekl, že tuhle výhru považuji za fantastický úspěch. 🙂 Mrzí mě, jak hladce vypadl můj oblíbený Španěl Pablo Andujar… Tyhle všechny jsem v pondělí nestihl, ale hned dneska v úterý vyrážím vstříc dalším dobrodružstvím. Zápas čeká hned pět Čechů – Lukáše Rosola, Báru Palicovou, Brendu Fruhvirtovou, Sáru Bejlek a Lindu Noskovou. Všem budu věrně fandit a snad co nejvíc Čechů postoupí.