Po delší době jsem měla možnost letět zase letadlem, a navíc vůbec poprvé do Ameriky. Mojí nominací na mistrovství světa žen jsem tak žila už asi tři měsíce dopředu, prakticky od chvíle, kdy jsem se to dozvěděla.
Dlouhé chvíle čekání na den D jsem si krátila hraním si s adaptérem, což byla první věc, kterou jsem si na cestu pořídila a chvílemi se obávala, že ho stihnu rozbít dřív, než ho použiju :D. No a taky jsem se vzdělávala v oblasti ženského hokeje. Musím se totiž přiznat, že jsem do té doby v televizi neviděla ani jeden zápas našich hokejistek, a kromě pár jmen a toho, že jsme dvakrát po sobě skončily třetí, jsem toho moc nevěděla. O Utice, která šampionát hostila, jsem pak zjišťovala jedinou věc, čí je to hokejový domov a čekalo na mě milé zjištění: Utica Comets, farma New Jersey, právě ďáblové přitom patří mezi moje přední oblíbence v NHL…
Noc před samotným odjezdem jsem toho příliš nenaspala, a to nejen kvůli tomu, že jsme odlétali v šest ráno a že běžně chodím spát kolem druhé, ale především mě znervózňoval Bolt. Nikdy předtím jsem ho neobjednávala, a ačkoliv na tom samozřejmě není co zkazit, představa, že kvůli mně se dostaneme na letiště pozdě, mě trochu stresovala. O to víc, že se mi o tom asi týden dopředu zdálo 😀 Nicméně všechno proběhlo v pořádku a než jsem vyzvedla Dana se Štěpánem, stihla jsem si ještě česko-ukrajinsky pokecat.
Samotný let přes oceán, na který jsem se těšila asi nejvíc, mi utekl poměrně rychle. I tak jsem byla ale ráda, když jsme konečně po celém dni na cestách se dvěma přestupy přistáli na letišti v Syracuse. Hned tam nás čekal první nezapomenutelný zážitek v podobě hodinové cesty s Charlesem do Uticy. Jeho auto plné bordelu, vůně trávy a chvílemi zvláštního způsobu držení volantu v kombinaci s překračováním rychlosti bylo fakt nezapomenutelný. Na něj pak plynule navázalo americké topení vydávající permanentně zvuky, rodinka s nevychovanýma děckama bydlící nad námi a sprcha připevněná na zdi, jejíž výhody jsem dokázala najít až po několika dnech.
Od následujícího rána a první cesty na zimák mě pak nepřestával udivovat způsob zbavování se odpadků a nepotřebných věcí. Domnívala jsem se, že v některých domech snad ani nikdo bydlet nemůže. Časem jsme zjistili, že zřejmě bydlíme v jedné z místních „vyhlášených“ čtvrtí, ale i tak mě překvapovalo, že na ulici nebyl prakticky jediný odpadkový koš. Přitom někteří by jen před barákem potřebovali tak čtyři v závislosti na tom, kolik toho vyprodukují 😀
Dalším překvapivým zjištěním pak pro mě byly prázdné fast foody. Žila jsem v představě, že když u nás jsou plné, u nich musí praskat ve švech. Vždyť jsou tím vyhlášení, že nic jiného skoro nejí. Snad všichni Američani si ale berou jídlo s sebou do auta. Asi na rozdíl od Čechů ještě nepochopili, že když si to dají tam, tak pak nemají špinavé auto nebo doma stůl 😀
Naopak proč pijí Američani převážně sladký pití a ne vodu, jsem odhalila poměrně rychle. Stačila k tomu jediná ochutnávka kohoutkové vody. I přes její poněkud zvláštní chuť jsem jí ale pila dál. Vygooglit si a zjistit, že pravděpodobně není pitná mě totiž samozřejmě napadlo až po několika dnech a stejně mě to úplně neodradilo. Kupovat si kanystry vody nebo si ji nosit v PETkách ze zimáku se mi popravdě úplně nechtělo.
Do obchodu jsme to navíc měli ze stadionu ještě tak půl hoďky a asi po druhém nákupu to kluci vzdali. Potřetí se tedy nakoupily tři chleby společně se šunkou a sýrem a každý vzal ještě do jedné ruky pití, což podle Dana mělo vydržet až do konce našeho pobytu. Štěpánovy každovečerní chlebáky byly sice výborný, ale stejně jsem tak nějak tušila, že se mi za chvíli přejí úplně stejně jako hamburgery k obědu.
Sama jsem se tedy jeden den odhodlala a vyrazila na víc než hodinovou cestu do Walmartu s cílem koupit hlavně mraženou pizzu, ať máme k večeři alespoň jednou něco jinýho, a jogurty, po kterých už se mi trochu stýskalo. Při té příležitosti jsem opět vzala i pití, čehož jsem celou cestu nazpátek litovala a byla jen ráda, že jsem část Walmartu přeskočila, protože jinak bych to všechno snad ani neodnesla.
Utica ani její okolí toho jinak příliš moc k zábavě nenabízely. Byla to taková americká díra 😀 I tak jsme tam toho ale zažili poměrně dost. Extrémní vítr, sníh, varování, že v New Jersey je zemětřesení nebo zatmění slunce, o kterém jsem ani nevěděla, že má být. Víc, než obloha mě ale stejně zaujal nemocniční personál sledující tuto událost před nemocnicí. 😀
A hokej? Místní stadion jsem si oblíbila ze všeho nejvíc a ráda tam trávila čas, obzvlášť v press centru. To sice bylo u ledu, takže tam byla docela zima, ale zase skrývalo tyčinky, chipsy a podobně, které jsme si samozřejmě pokaždé odnesli i domů :D. Hokej jako takový mě nezklamal. Během práce jsem nasbírala spoustu cenných zkušeností. Poprvé si například vyzkoušela rozhovory v angličtině, kterých jsem se do té doby obávala, a zjistila jsem, že i přes ne příliš dokonalou angličtinu to jde zvládnout a vytvořit z toho (snad) dobrý článek.
Jediné, co mě mrzelo, byla skoro nulová atmosféra. Fandilo se po americku jen úvodní zápas, na který nahnali děcka ze školy a pak na utkáních Američanek, kdy diváci na povel řvali USA. Jinak opravdovou hokejovou atmosféru mělo jen finále.
Když jsme po něm naposledy opouštěli zimák, bylo mi skoro až líto, že už tam následující den nepůjdu. Přitom jsem na něm nemusela být možná taky ani jeden zápas, jelikož moje akreditace z nějakého záhadného důvodu nikde nebyla a moje jméno nemohli najít ani v počítači. Naštěstí ale byli asi stejně zmatení jako já, hledání po chvíli vzdali a bez sebevětšího vyptávání, co vlastně budu dělat, mi vytiskli novou.
Přání, aby trvalo mistrovství alespoň ještě o den déle a mohla jsem se na zimák vrátit, mě pak přešlo hned při příchodu do naší vyhlášené čtvrti poté, co se zahalený černošský týpek nečekaně otočil na kole a směle nás doprovázel až ke dveřím, a přitom neustále opakoval slovo ice a led tím rozhodně nemyslel 😀 V tu chvíli jsem byla jen ráda, že jsem na něj nenarazila večery předtím, kdy jsem se vracela sama.
To jsem měla dost i bez něho. Opět se totiž dokonale předvedl můj orientační smysl, když jsem se po rozhovorech snažila najít správnou cestu ven ze stadionu a ani za nic jsem si nepamatovala, kterými dveřmi jsem přišla a ty, o kterých jsem se domnívala, že jsou to ony, byly zamčené. Už jsem přemýšlela, že se někoho zeptám, ale přece jsem se sebe nemohla udělat idiota, který neumí trefit ven. Hledala jsem tedy dál sama, ocitla se nechtěně před kabinou Číny, ztrapnila se trochu před dvěma finskými hokejistkami, ale nakonec přece jen úspěšně došla ven.
Byly to zkrátka nezapomenutelný dva týdny a jsem moc ráda, že jsem toto mistrovství, kterému k dokonalosti chybělo jen zkompletovat bronzový hattrick, mohla zažít. Chtěla bych poděkovat především Ondovi Machovi, že mě tam za hokej.cz vyslal (Doufám, že svojí nominace v průběhu turnaje nelitoval). Danovi se Štěpánem za skvělou společnost. Markovi za tip na Root Beer. Jedno z mála pití, které mi nepřišly totálně přeslazený. Po americké hrdosti vyjádřené vlajkami na domech (kterou jsem mimochodem chtěla s českou vlajkou po příjezdu prosadit i doma a nevyšlo mi to) mi Root Beer bude chybět asi hned vzápětí. A na závěr bych chtěla poděkovat celému eSports, za to, že můžu být součástí této skvělé party.
Jedno speciální poděkování pak patří ještě Kladnu. Když už i letos ta baráž musela být. Potěšilo mě, že na mě počkalo a naplánovalo jí přesně tak, že jsem si mohla užít oba dva domácí zápasy. Vracelo se mi domů z Ameriky o to snáz, díky Rytířům jsem se totiž měla na co těšit a za ty dva zápasy mi kladenský zimák dokonale vynahradil tu nepříliš dobrou americkou atmosféru.
