Do eSports jsem nastoupil v roce 2012 jako komentátor házené a postupem času jsem se přeorientoval na florbalové přenosy, u kterých jsem zůstal dodnes. Proto jsem vůbec nečekal, že bych se někdy mohl podívat někam do zahraničí za hokejem.
Vzduch se chvěje horkem jako struna, přestože slunce už kleslo. Od Kaspického moře dnes navíc ani nevane příjemný vítr jako obvykle, a tak se Baku ukrývá ve stínech. Taky je hledám, ale není jich moc. Procházím mezi tribunami areálu BMX a snažím se dostat ven. Hlavní vchod už nefunguje, jsem poslán mezi dělníky kvapně rozebírající jedno ze sportovišť. Ještě před hodinou se tady rozdávaly medaile z Evropských her.
V roce 2014 jsem procestoval mnoho zemí Evropy, ale Rusko mě překvapilo ze všech nejvíce. Byla to moje poslední cesta do zahraničí v tomto roce a přesvědčila mě o tom, že pokud si člověk něco nezkusí nebo neprožije sám, nemůže si být ničím jistý. To Rusko, které jsem zažil při výpravě na turnaj Channel One Cup, bylo zcela jiné, než jak o něm vypráví kdekdo v Česku. Očekával jsem klasické ruské manýry, o jejichž obyčejích se tu vypráví. Soudě dle názorů jsem měl narazit na hrubiány a ostřílené lidi, kteří se s ničím nemažou. A dost možná měli i disponovat bohatou dávkou ignorance a neomalenosti. Jenže ne.
„Jak velká je ruská duše?,“ ptám se Julije v klubu Mandarin, který leží u břehů Černého moře v ruském Soči. Přišli jsme sem na české „jedno“ už v pokročilé fázi večera poté, co jsme před tím stříhali videa s ohlasy našich hráčů. „Já to asi nedokážu říct v angličtině,“ omlouvá se v rozpacích Julije, která mi před chvílí ukázala občanku s ročníkem narození 1984. Hádaje jí tak 19 let býval bych se při znalosti pravého věku asi ani nepustil do hovoru s ní. Ale teď se v duchu fackuju, že nevím po rusky. Co je mi platné, že mi Fin nebo Švéd anglicky řekne, jak se mu dneska hrálo? Já chci vědět, jak je velká ruská duše.
„Je to rebel!“ Ondra Kubát se rozhodl, že si bude zcela záměrně objednávat místo tradičního tureckého kebabu gyros. Padají sázky, jak dlouho bude trvat, než dostane přes tlamu. Začne s tím hned potom, co přetrpí ranní prohlídku Hagia Sofia. Zatímco většina členů naší desetičlenné skupinky zaklání hlavu a s pusou dokořán obdivuje stavbu, která byla až do jejího odsvěcení největší sakrální stavbou planety, Ondra někam zmizí a najdeme ho až po hodině kafrajícího, že si za peníze, které vrazil do vstupu, mohl dát pár piv někde v okolí.
Už vím, jak je člověku, který drží dietu, když jde kolem cukrárny! Byla jsem totiž v Istanbulu, v tom městě, které proslulo kvalitním oblečením za trapně nízké ceny, a zběžně nakoukla jen do pár krámků. Byla jsem totiž jediná holka v desetičlenný skupině. A přesvědčte sporťáky tělem i duší, že pět minut v obchodě, kde nedohlídnete na druhý konec, je zoufale málo!
