Následující den nás pan recepční  alias Hlídač č. 47 zavedl do své provizní jídelny, kde jsme se mohli za pár drobných najíst. Salám jsem tam ale hledal marně, zato polévek tam měli snad čtyři druhy. Pomocí „ententýky“ jsem si jednu vybral – byla to Soljanka. Plavaly v ní minimálně tři druhy masa, okurky a pár dalších unidentified floating objects, nahoře pak byla smetana a nějaká bulva, která mi silně připomínala Vraní oko čtyřlisté. Zavděk jsem tak vzal housky namáčené do hořčice. J

O Kyjevě jsem toho před naším výletem moc nevěděl, asi jen to, že jde o hlavní město Ukrajiny, že bude asi větší vesnice, než je Praha, a že tam fotbal hraje slavné Dynamo Kyjev, ve kterém působí šutér Andrej Ševčenko.

Myšlenka výletu na Ukrajinu se sice zpočátku pro mnohé jevila jako bláznivý nápad, ale až  po absolvování víkendového pobytu v hlavním městě této východoevropské země se ukázalo, že to byl nápad výborný. Někomu totiž tato návštěva otevřela oči, jinému zas potvrdila to, co si o východu myslel už dávno. Každý si ale určitě přišel na své a získal nové zážitky.

Častokrát jsem slýchával, že největší zážitky člověk při cestování získá na východě. Dlouho jsem o tom pochyboval, teď to však skutečně musím potvrdit.

Do Ruska jsem se na rozdíl od Davida a Tadeáše vydal poprvé. Našim hlavním cílem byl Omsk, tři dny jsme však strávili v Moskvě.  Táda s Ádou byli mými průvodci a zároveň vzpomínali na mistrovství světa, které se v Rusku konalo v roce 2007.

Přestože se vůbec nepovažuji za nějkého rusofila, už delší dobu mě zajímá život spíše na východ od našit hranic. Možná je to zapříčeněné tím, že ve všech Franciiích, Itáliích a Německách jsem už několikrát byl, ale nemyslím si to. Mně všechny tyto zápaďácké země připadají stejné. Navíc když jedete třeba do Paříže, všechno, co tam chcete vidět, vlastně už znáte a víte o tom skoro všechno, protože jsou toho plné noviny, časopisy, televize, historky přátel a podobně.