V únoru 2012 jsem opouštěl švédský Stockholm s tím, že se tam ještě někdy podívám. Netušil jsem, že to stihnu ani ne za tři měsíce – využil jsem totiž odpadnutí dvojice nominovaných na Mistrovství světa a vydal se na okružní cestu směr Švédsko a Finsko. Chválit ale umí každý, proto nasadím trochu kritičtější tón 🙂

Když jsem se na eSports srazu v srpnu 2011 dozvěděl, že bych se následující rok měl podívat na MS ve Finsku a Švédsku, byl jsem překvapený a nadšený zároveň. Byl jsem v eSports prvním rokem a ještě jsem úplně netušil, jak přesně co chodí, takže jsem pozvánku na nějakou akci příliš neočekával. O to větší ale byla má radost. I když postupem času bohužel upadala.

Stalo se tak jednoho slunečného odpoledne. Seděl jsem ve vlaku a vracel se ze školní exkurze z Prahy. Byl jsem v kupé spolu se svými spolužáky a jelikož nám docházela témata k hodnotné diskuzi, rozhodl jsem se zkrátit si cestu čtením a vytáhl jsem knihu – notoricky známé „Povídky malostranské“ od Jana Nerudy – a zabral jsem se do příhod neobyčejně obyčejných Pražanů. Když v tom se to stalo. V kapse mi začalo cosi signalizovat, že mě někdo shání. „Áda? Co by mohl chtít? Zřejmě to bude kvůli té angličtině, o které mi volal zhruba před týdnem,“ pomyslel jsem si. Nechtěl jsem být při rozhovoru rušen, a tak jsem vyšel do uličky. O pár vteřin později by se mnou nepohnul ani výbuch jaderné elektrárny.

Minule jsme si ukázali, jak technicky funguje černá distribuce lístků na mezinárodní hokejové zápasy. Nyní se pokusíme vydedukovat, kde se ty lístky berou.

Na mezinárodní hokejové turnaje jezdím už 14 let. Když to bylo poprvé, byl to docela impulsivní nápad. Prostě jsme se ve třech lidech domluvili, že jedeme, a jeli jsme. Jen tak na blint. Lístky jsme neřešili. Po příjezdu do dějiště MS jsme byli příjemně překvapeni. Ledva jsme se přiblížili k basilejskému zimáku, byli jsme osloveni opáleným týpkem, jenž nám nabídl lístky, o něco levnější než byly na oficiální kase. Sice jsem měli nepatrné pochyby – co kdyby byly falešné? – ale riskli jsme to. A vyplatilo se.

Informaci, že bych mohl jet jako náznak novináře na hokejové mistrovství světa, jsem obdržel v srpnu a vstřebal někdy mezi lednem a dubnem. Začátkem května jsem pak začal řešit, co že se to vlastně chystá, co si musím vzít, co musím umět a co tam budu dělat. Nebylo to zrovna povzbudivé – představil jsem si sám sebe, jak se svou komickou angličtinou zpovídám třeba Malkina. Ale na druhou stranu – do Švédska člověk nejezdí každý den, a z předchozích vyprávění podobných šťastlivců jsem tušil, že pobyt bude opravdu zajímavý a rozhodně netradiční. A taky byl.