Pro lidi s vášní pro hokej

Autobusem do Minsku? Poprvé a naposledy!

Autor: Adam Bagar • 11.04.2010 • Kategorie: MS do 18 let Minsk 2010

„Adame, pojedeš do Běloruska na osmnáctky.“ Tak po těchto Ádových slovech ve mně sice zavládla radost, ale i určitá nejistota a touha proletět se, poprvé ve svém poměrně krátkém životě, letadlem. Místo asi dvouhodinové toulky oblohou však přišla verze s pořadovým číslem dvě, která znamenala jízdu vlakem. Euforie sice opadla, ale i tak mohlo být stále hůře. A taky, že bylo! Nakonec jsme se totiž společně s Ádou a Pavlem Hrdinou vydali do dějiště mistrovství světa hráčů do osmnácti let autobusem jedné nejmenované společnosti.

Už před samotným odjezdem jsem se vzhledem k mé výšce modlil, aby v něm byl především dostatek místa na mé dlouhé pahýly. Nakonec se obavy nenaplnily, přesto jsme měli ke spokojenosti hodně daleko, protože právě poměrně slušný dostatek místa byl snad jediným pozitivem naší jízdy.

Již při pohledu zvenčí bylo jasně znát, že se jedná o dopravní prostředek z východní Evropy. Škaredý, špinavý, neútulný, tmavý, až možná strašidelný, tak těmito přídavnými jmény by se dal jednoduše popsat. Nemohu si odpustit rovněž slovo komunistický. Také naše „stewardka“ byla zcela typickou jednoduchou, rusky hovořící ženou. V celkovém dojmu nezůstávali „pozadu“ ani samotní řidiči. S jedním z nich je také spojená první úsměvná historka naší cesty.

Hlavní roli v ní sehrál samozřejmě zmatený workoholik Áda. Těsně před odjezdem si usmyslel, že bude v autobuse pracovat na notebooku, ale ten již dávno polehával v zavazadlové části vozu. Získat jej zpět přes mohutné tělo nekompromisního a nechápavého řidiče byl téměř nadlidský výkon. Zoufalý Áda už tedy zvolal naprostou perlu: „Ja ho vyndáju,“ přičemž nástupiště autobusového nádraží lehlo smíchy.

Hned po pár minutách jízdy přišel první šok. Toaleta umístěná ve spodní části autobusu totiž o sobě začala dávat vědět prostřednictvím nepříjemného zápachu. Ten byl postupem cesty výraznější a výraznější. Korunu tomu nasadil Áda, který nepříjemnou místnůstku už v tak nepříjemném autobuse navštívil během čtyřiadvacetihodinové cesty hned třikrát, a to jsme absolvovali snad sedm zastávek. Hold někteří členové naší výpravy by měli navštívit urologickou ambulanci.

Další těžké chvilky začínaly se západem slunce. Zatímco Áda neustále pospával a při mírném probrání vykřikoval přes celý bus „Už jsme ve Varšavě?,“ většina tříčlenné posádky nemohla a nemohla zabrat. Možná hraje roli i určitá, jak bych to řekl, rozmazlenost, ale usnout na sedačce autobusu je pro mě naprosto nepochopitelná a nelidská věc.

Kdybyste někdy hledali výborný odpuzovač lidí, hmyzu či podobných havětí, myslím si, že Áda by byl zcela jasnou volbou. Neustálým vyptáváním se na polskou metropoli dostával do křečí ze smíchu jednu z polských spolujezdkyň. Říká se, že smích prodlužuje život, ale pro sympatickou Polku to už asi bylo skutečně příliš, a tak si jednoduše přesedla. Tomu ještě předcházela další z geniálních perel našeho šéfíka, který se rusky a až příliš měkkounce zeptal: „Budimi stáviť?“ (myšleno „Budeme tady zastavovat?“) Možná právě tento dotaz, po kterém následovala další drtivá série smíchů, způsobil rapidní úbytek žen v našem sedadlovém okolí. Podobná situace nastala i při hledání našeho příbytku, kdy Áda oslovil snad ani ne desetiletá děvčata. Ta jen pobrala svých pět švestek a prchala pryč.

S Pavlem jsme již byli dosti frustrovaní při pohledu na spící pasažéry, a tak nezbylo nic jiného než nadávat, nadávat a zase jen nadávat. Mysleli jsme, že jsme na cestě jedinými česky mluvícími lidmi, jenže při první zastávce na území Běloruska se k nám přihlásila jedna místní slečna studující v Praze. Konverzaci začala trošku netradičně následujícími slovy: „Tak to jste vy, kdo si tady pořád na něco stěžuje,“ a ujistila nás, že již mnohokrát byla cesta mnohem horší. Poruchy autobusu či problémy na hranicích údajně bývají téměř na denním pořádku. Při nás tedy stáli všichni svatí a nic takového se nám naštěstí nestalo!

Snad ještě horší byla nakonec minská jízda přecpaným trolejbusem. Právě my totiž byli těmi chudáky, kteří stáli společně s hromadou zavazadel přímo u dveří. A to bylo hotové peklo. Neustálé vystupování, nastupování, nechutné dobývání a otlačené části těla od dveří, které neměly lítost. Při konečném vystupování mi dokonce přiskříply nohu, která jen tak lehce vytáhnout nešla. Nakonec jsme však vše přežili ve zdraví a po cestě trvající věčnost dorazili na naše ubytování. Nejhorší část pobytu tedy máme úspěšně za sebou.

Určitě by se dalo napsat ještě o městě, místních zvláštnostech či lidech, ale to bych zase nechal na další blog. Z Běloruska zdravím všechny eSporťáky, a především redaktora z města syrečků, protože již několikrát jsem si od Ády vyslechl, že jsem prý hrozný oportunista, téměř jako Ondra Kubát :-)

Adam Bagar


Email autora: adik.fortuna@seznam.cz | Zobraz všechny články autora Adam Bagar

Kometnářů: 7 »

  1. Adame, ta paní, o které tvrdíš, že si přede mnou odsedla dopředu, za mnou na nádraží v Lodži sama přišla a začala si se mnou povídat. Co bys za to Ty dal, kdyby za Tebou chodily takovéhle pěkné ženské… A ty malé holčiny přede mnou sice opravdu utekly, ale ruku na srdce: Někdo se na cestu do “kvartýru” zeptat musí. Až se naučíš rusky, tak to můžeš být třeba Ty. :-)

  2. ondra není žádnej oportunista!

  3. Ondro, jasně že nejsi! Nevím, kde to Adam vzal… Já si to určitě nemyslím.

  4. Dost dobre jsem se zasmal. Keep it comin’ ! :-)

  5. Ado, v Lodzi? Dyt to je skoro jeste Cesko :-)

  6. Áda právě vůbec neví, co povídá…nebyla to Lodž, ale Bialystok a navíc se nejednalo o povídání, ale Ádův krátký monolog, po kterém se opět spustila vlna smíchu :-D

  7. Adame, Tys u toho vubec nebyl a vubec nevis, o cem jsem vyse psal. Ale je to jedno, dalsi vysvetlovani by uz bylo trapny.

Napište váš názor