Poslední dubnové dny jsem strávil v sympatickém okolí italského Bolzana, kde se konala jedna z řady akcí světových mládežnických výběrů. Abych pravdu řekl, vůbec jsem nevěděl, co mám od toho všeho očekávat, ale nakonec jsem z podhůří Alp a Dolomitů odjížděl jen s pozitivními zážitky.
„Adame, pojedeš do Běloruska na osmnáctky.“ Tak po těchto Ádových slovech ve mně sice zavládla radost, ale i určitá nejistota a touha proletět se, poprvé ve svém poměrně krátkém životě, letadlem. Místo asi dvouhodinové toulky oblohou však přišla verze s pořadovým číslem dvě, která znamenala jízdu vlakem. Euforie sice opadla, ale i tak mohlo být stále hůře. A taky, že bylo! Nakonec jsme se totiž společně s Ádou a Pavlem Hrdinou vydali do dějiště mistrovství světa hráčů do osmnácti let autobusem jedné nejmenované společnosti.
