Pro lidi s vášní pro hokej

Za hokejem do finských Helsinek

Autor: Lukáš Caha • 02.12.2010 • Kategorie: Euro Hockey Tour

Po skvělém červencovém týdnu stráveném na mistrovství světa v Berouně, mě Áda pozval i na další eSporťáckou cestu. Tentokrát však cíl ležel až na dalekém severu naší kulaťoučké planety – v Helsinkách. Poměrně rozlehlé finské město, ve kterém žije jen a pouze půl milionu obyvatel. Na cestu jsem se opravdu moc těšil, neboť severské země se mi vždy líbily už jen svojí rozlehlou krajinou.

Karjala Cup začínal sice již ve čtvrtek 11. listopadu, ovšem my jsme si dali načas a z Prahy jsme odcestovali bílou octávií až večer téhož dne. Posádka byla ve složení Roj, jakožto hlavní řidič, David Matula z chomutovské redakce, já a samozřejmě i Áda, který působil místy jako takový náš „bos“, neboť vždy, když bylo třeba, vytáhl ze své brašny záhadnou modrou kartičku a zaplatil s ní vše, co bylo zrovna potřeba.

Přes rozlehlé Polsko jsme cestovali v noci a ani jsme o nic nepřišli, neboť na místní krajině není nic úchvatného, avšak pár poznatků jsem si z této země odnesl. Především to, že i na rychlostních komunikacích se může uprostřed polí znenadání objevit přechod, nejspíš pro místní zvěř.

Někdy v pátečních ranních hodinách jsme vkročili na území Litvy. Byl jsem překvapený, že jedeme bez jakékoliv mapy, natož navigace. Roj totiž vše s přehledem znal a cesta se obešla bez jakéhokoliv bloudění. Kolem poledne jsme dorazili i k lotyšským hranicím, kde jsme se na malou chvíli zastavili, abychom naplnili své žaludky. V místní „restauraci“ si naše čtyřka objednala velmi podobná jídla, která všem moc chutnala. Já však nikdy nezapomenu na chuť kyselého okurku, který neměl s tím tradičním znojemským nic společného.

Zhruba po pěti až šesti hodinách jsme dorazili i do poslední pobaltské země –  Estonska. To jsem již seděl za volantem já, neboť Roj zde nerad řídí. Proč? Na to se zeptejte raději jeho. Kolem sedmé  hodiny večerní jsme byli v Tallinnu, kde jsme se nalodili na trajekt SuperStar, zapnuli své notebooky a po čtyřiadvaceti hodinách se zkoušeli spojit se svými láskami i neláskami přes Facebook. Vášnivé konverzace ovšem vydržely zhruba jen čtvrt hodiny, dokud se sít nepřetížila.

Před půlnocí zaznělo z reproduktorů lodi něco ve smyslu: „Helsinky.“ Zbývalo nám tedy už jen dorazit do ubytovny Stadion, jež se nacházela v blízkosti olympijského stadionu, kde Emil Zátopek před zhruba padesáti lety slavil tři zlaté medaile.

Na ubytovně jsme se zdrželi snad jen deset minut, neboť jsme se nemohli dočkat, až  se konečně napijeme točeného zlatavého moku. V místní české restauraci Hádanka jsme ochutnali jedno z finských piv, pokud se tomu tak dá vůbec říkat, neboť pěnu tu asi neznají. Nicméně nebylo zas tak špatné.

Druhý den ráno jsme zamířili do Hartwall arény, v jejíž útrobách se skrývalo i místo naší snídaně, obědu i večeře – tiskové centrum. Jídlo zde však bylo vynikající a my si pomocí ICQ sdělovali, jaké nové druhy pokrmů se na stole objevily: „Donesli koláčky, ale bohužel zapomněli doplnit ovoce!“

V obou dnech, co jsme v Helsinkách pobývali, se hrály dva zápasy. V sobotu byl na programu nejprve zápas Švédsko – Rusko. Kdo by čekal převahu švédských fanoušků, byl na omylu. Do arény totiž dorazila zhruba jen stovka fanoušků z této sousední země.

Onlajn komentář z toho utkání obstarával David Matula a já měl na starosti pozápasové ohlasy a reportáž. I přestože nejsem zrovna zkušený angličtinář, dokázal jsem si s oběma národnostmi „zkušeně“ poradit. Po celý turnaj mi vlastně vystačily jen tři základní otázky: „Could you describe the game?“, „Where did you see the decision moment.“ a „Could you describe your goal?“

Z dalšího klání Česko – Finsko čekalo komentování na mě. Češi se v něm příliš nepředvedli, avšak to mi bylo vcelku jedno, neboť jsem byl v šoku z místní elektrizující atmosféry. Zhruba jedenáct tisíc finských fanoušků, ač bez bubnů, mi postavilo chlupy na rukou na celých šedesát minut hry. Další věcí, která mě jistojistě rozptylovala, byly místní roztleskávačky, které měly na sobě jen bílá trička s poměrně pěkným výstřihem a krátké minisukýnky. Musel jsem se však zachovat jako profesionál a oči nechat jen a jen na ledě.

Po skončení herního programu jsme se odklidili do další z finských restaurací, kde jsme se navečeřeli. Problémem večera se ovšem stalo to, zda jít na záchody s písmenem „N“ či „M“. Roj to však vyřešil chytře a počkal si, až některý z místních obyvatel dostane potřebu jít na WC.

Neděle nebyla zas tolik odlišná  od předchozího dne. Já jsem obstaral onlajn opět ze zápasu české reprezentace, která se utkala s Ruskem, a David zajistil ohlasy. Vrchol celého turnaje přišel v podvečer, kdy bylo na programu severské derby mezi domácími Finy a sousedními Švédy. Do Hartwall arény zavítalo ještě více fanoušků, než v předcházejícím dni na Českou republiku.

Celý zápas jsem si užíval nicnedělání a nechával se unášet fantastickou atmosférou. Po šedesáti minutách, kdy domácí doslova rozdrtili Švédsko, mě čekaly rozhovory s hráči a psaní reportáže. To jsem zvládl poměrně rychle, a tak jsme mohli kolem deváté hodiny načít cestu domů.

Po absolvování dvouhodinové  cesty trajektem jsme pokračovali směrem na Rigu. Ještě před hlavním městem Lotyšska jsme však zastavili zhruba ve dvě  ráno u Baltského moře na takzvaném „našem fleku“. Nikdo však nenašel odvahu se jít v takové tmě a zimě vykoupat. Áda si navíc stěžoval na podivné věci pod nohama, a tak jsme pokračovali dále.

Ani jsme se nenadáli a ráno se probudili v Polsku, kde nás potkala nemilá věc, neboť na palubní desce naší „limuzíny“ začala svítit neidentifikovatelná kontrolka poruchy. Na její význam jsme přišli až z návodu, ovšem nemohli jsme s tím nic dělat, a tak se pro nás stalo předjíždění aut zcela nemožné.

Snídaně proběhla v autě, ovšem bez Ády, protože ten odmítl jíst místní polské bulky za pár „šuntů“, a tak se ládoval jednou zmrzlinou za druhou, neustále však opakoval, že musí zhubnout.

Okolo osmé hodiny večerní  jsme překročili hranice a do Prahy nám zbývalo pouhých sto padesát kilometrů. Do Znojma mi v tu dobu sice už nic nejelo, ale mohl jsem přenocovat u Ády v bytě. Spánku jsem si však ani tady moc neužil, neboť v šest hodin již zase zvonil budík. Vysprchoval jsem se a vyrazil na nádraží na Florenci, kde jsem nastoupil na autobus a kolem poledne dorazil do Znojma.

Zážitků z cesty mám plnou řadu a budu na ně hodně dlouho vzpomínat. Už jen proto, že jsem mohl sdílet jednu místnost s hvězdou českého zpravodajství Robertem Zárubou, který se v neděli „uvelebil“ přímo na židli vedle mě. Jediné, co mě mrzí, je, že jsme neměli dostatek času, abychom si prohlédli Helsinky, a proto doufám, že se do tohoto krásného města ještě někdy podívám.

Co víc dodat? Rozhodně bych chtěl poděkovat Ádovi, že mě na tuto dobrodružnou výpravu vůbec pozval a následně poskytl i azyl na přespání, Rojovi za bezpečnou jízdu a její obohacení skvělými historkami, a Davidovi za to, že jsme dokázali vytvořit sehraný zpravodajský tým.

Lukáš Caha


Email autora: CaLukas@centrum.cz | Zobraz všechny články autora Lukáš Caha

Napište váš názor