Pro lidi s vášní pro hokej

Ani pád z kufru nezkazil hokejovou návštěvu Švédska

Autor: Lukáš Dvořák • 12.05.2014 • Kategorie: Euro Hockey Tour

Ta zpráva mě symbolicky zastihla na letišti. V listopadu loňského roku jsem odlétal do čínské Šanghaje na dovolenou, když tu přišel e-mail od Ondry Kubáta se sdělením, že jsem byl vedením eSports vybrán na Švédské hokejové hry ve Stockholmu. Přímo z check-inu jsem Ondrovi volal zpátky, abych mu potvrzení své účasti zavolal před zmizením v oblacích směr Asie. Upřímně jsem v něco podobného doufal už od letního srazu, kde, pro mě dost překvapivě, vyslovil David Schlegel mé jméno jako předpokládaného člena výpravy. Do karet mi sice nehrála situace v českobudějovickém hokeji, ale nakonec se štěstí přiklonilo na mou stranu.

Cesta mi začala v 7 hodin ráno čtvrtečního svátku práce (jak nekřesťanská doba na pracovní výlet). Alespoň tak jsem měl naplánovaný odjezd od domova v Českých Budějovicích. Překvapil bych sám sebe, kdybych to včas stihl. Ale měl jsem dostatečně dlouhou časovou rezervu kvůli parkování na Ruzyni, takže i s plynulým průjezdem nejdelšího tankodromu a první oficiální dálnice u nás vše klaplo. Teprve poprvé jsem mířil na nový terminál letiště, hned navíc i premiéra s letem v business třídě. Člověka to všechno tak uneslo, že si ani nevšiml o pár přepážek vedle odbavující se Petry Kvitové se svým koučem.

Využít drobného občerstvení v salónku přijde vždycky vhod. Přinejmenším je to daleko lepší čekárna než ta před vstupem do letadla. V době moderních technologií ale nikdo z nás nevynechal pravidelnou dávku emocí na svých sociálních sítích prostřednictvím mobilu, což asi všem přišlo více vhod než jídlo a pití zdarma. Daleko nejlepší ale na tom všem byl přednostní nástup do letadla v jakoukoliv dobu. Žádné dlouhé vysedávání před odletem, krátce po našem příchodu na místa už letadlo popojíždělo směrem k ranveji. Skoro dvouhodinová cesta uběhla jako voda, když se o vás stále někdo staral, kufry ve Stockholmu vyjely po páse také prioritně, takže jsme časově hodně získávali a zdálo se, že utkání v hale Hovet mezi naším a švédským výběrem stihneme.

Vidět Jardu Jágra na ledě je vždy zážitek. Pamatuji, když jsem ho viděl poprvé. Bylo mi pět let a seděl jsem ve Fort Lauderdale na utkání mezi Floridou Panthers a jeho Pittsburghem Penguins. Tehdy neproměnil nařízený samostatný nájezd, vzteky seknul hokejkou do mantinelu a zmizel v útrobách. Do toho zápasu již nezasáhl. Pár let později s ním mám fotku na pozápasové akci v Sezimově Ústí při duelu Jágr týmu. Byl jsem rád, že ho znovu uvidím. Mou radost ještě navýšil hned první akcí zápasu v Hovetu, kde po patnácti vteřinách přesně přihrál Tomáši Mojžíšovi na gól. To ale od něj bylo ve Švédsku všechno, víc se pak řešila jeho zranění. Škoda, ani v mixzóně jsem ho nepotkal. O rozhovor jsme ho sice žádali, ale bohužel. Stejně jako Ovečkina, jenže já a ruština spolu moc nekamarádíme.

V oné mixzóně jsem po zápase létal jako hadr na holi, když jsem se snažil odchytit švédského kouče Pära Mårtse. Asi mi pomohla i švédská vlaječka v ruce, kterou společně se zvláštní švédskou kuklou měl každý fanoušek na své sedačce. Rozhodně ale další zkušenost navíc, protože povídání s ním bylo super. Po drobném čekání na Robina Manu (během pětidenní akce se to stalo pravidlem) nás daleko více hnal hlad než strach z poněkud starého a lehce nedůvěryhodného turniketu, takže jsme mířili odhodit kufry na hostel a vraceli se do centra. Pokus číslo jedna navštívit českou restauraci U Švejka nevyšel, poslední volné místo nám zabral realizační tým našeho nároďáku. Sedli jsme do vedlejší restaurace, kde jsme si i tak udělali pěkný večer za dobrého jídla a skvělého povídání.

Stockholm je opravdu krásné město. Dobře, přiznávám, že trochu klame s předpovědí počasí, protože jsem čekal menší zimu, ale téměř vymetená obloha nás zahřála. Na Martina Zítu jsme nicméně měkcí, nad jeho procházkou v kraťasech kroutím hlavou ještě teď. Jenže Švédsko jsem si vždycky přál navštívit, ať už kvůli krásným stavbám a krajinám, tak, a to nesmím opomenout, i hezkým slečnám, tudíž počasí nepočasí, chtělo to (nebo jich?) vidět co nejvíc. Musím říct, že procházet se po starém městě mělo něco do sebe. Tamní architektura je parádní, taková živá, navíc tam má sochu snad každý druhý. Kdybychom navíc přišli o pár minut dříve ke královském paláci, k vidění by byla i výměna stráží.

Nesmím opomenout našeho mentora Ondru Kubáta, který nás hlavně na pokoji motivoval k většímu pracovnímu nasazení. Při jeho severokorejských příbězích s podkresem melodických písní se daleko lépe fungovalo. Alespoň nám v zadní části místnosti, co jsme měli neustále problém se signálem WIFI, to přišlo vhod, protože to bylo zajímavé odlehčení. Celkově jsme se na pokoji po celou dobu pobytu bavili. A bylo jedno, jestli za to mohl Tomio Okamura nebo Krteček a jeho zkoumání hroudy.

Víkend byl ve znamení pobytu v Globenu. Jde o monstrózní stavbu a přitom tak krásnou. Já jsem si pobyt v ní nesmírně užíval. Veškerý servis (tedy až na stolečky, které byly tak blbě nastavené, že já menšího vzrůstu jsem neměl šanci vidět přes počítač) fungoval na jedničku. Něco, co u nás zažijete v průměru na jedné z deseti akcí. Nedovedu si představit, že hned po skončení třetiny máte v ruce její statistiky. Nemohl jsem si prostě na nic stěžovat. Ale já byl hlavně nadšený z interiéru haly, protože taková nikde jinde na světě není. A teď jsem v ní stál. Jenom škoda, že jediná parádní atmosféra, která za to stála, byla v utkání dvou severských rivalů. To už však k zápasům Euro Hockey Tour patří, proto byly Oddset Hockey Games 2014 těmi posledními na delší dobu.

Když mluvím o tom, koho nebo co jsem ve Stockholmu viděl, nesmím zapomenout ani na Scotta Mellanbyho. Nebylo to zrovna nějaké super setkání, já v tu dobu zrovna jedl párek v rohlíku a on si mě nemůže pamatovat, ale já na něj nezapomenu. Jde o hráče, který jako kapitán vedl dlouhou dobu Floridu Panthers a známý je hlavně svým odpálením krysy na zeď kabiny během zápasů play-off. Od té doby se místo čepic po hattricku házely na led gumové krysy. Ve stejném roce jsem s ním byl v lóži na utkání NBA mezi Miami Heat a Chicago Bulls, tehdy s legendárním Michaelem Jordanem. Jasně, bylo mi pět, nepamatuji si takřka nic,  i stát s ním u jednoho stolu mě však potěšilo.

Celkově byl ten víkend jedním z nejlepších za poslední dobu. Možná se to zdá jako otřepané klišé, ale není tomu tak. Naučil jsem se brát věci pozitivně, ve všem hledat plus a když nejde něco podle představ, zabrat ještě víc a otočit to ve svůj prospěch. A může být jedno, jestli se nedostanete k Švejkovi na jídlo ani na třetí pokus, narazíte na jedinou protivnou prodavačku v celém Stockholmu, akreditace na krk je větší jak vy, či spadnete z kufru na letišti před zraky kultivovaných Švédů. Ta tvrdá dřina za to stojí a dřív nebo později se každý dočká odměny. Takže díky moc a třeba zase někdy!

P.S.: V té prodavačce jsem asi žádné plus neviděl, to je pravda. Té jsme se, a hlavně Ondrovo české odpovědi, hrozně smáli.

Lukáš Dvořák


Email autora: lukas.dvorak91@gmail.com | Zobraz všechny články autora Lukáš Dvořák

Napište váš názor