Pro lidi s vášní pro hokej

Kolečka a hokejky: Inlinová Francie 2014

Autor: Marek Janoš • 01.09.2014 • Kategorie: Všechno ostatní

Na konci dubna mě kontaktoval David Schlegel a ptal se, jestli bych nechtěl jet na dva týdny do Francie na mistrovství světa v inline hokeji. Neváhal jsem ani minutu. Vzpomněl jsem si, jak jsem nedávno musel po prohraném souboji s vedením školy odmítnout možnost cestovat s eSports do Minsku a byl jsem opravdu vděčný, že druhá šance přišla tak brzo.

V průběhu dvou měsíců, které do odjezdu zbývaly, jsem měl úplně jiné starosti. Čekala mě maturita a zkoušky na vysokou. Den před maturitou jsem seděl na zimním stadionu v Uherském Brodě a sledoval utkání místního klubu s přerovskými NightBirds. Když jsem za sebou měl povinnosti studenta, konečně jsem začal naplno vnímat, co přede mnou stojí. Bylo to trochu jako první schůzka s holkou: nevíš, jaká bude, nevíš, co od ní čekat, nevíš, jestli to vyjde podle tvých představ, ale čekáš jen to nejlepší.

Inlinových sedmnáct dní stylově odstartovalo finále české extraligy ve slávistickém Edenu. Pak už jsme s Martinem Voltrem usedli do reprezentačního autobusu. Cesta do Toulouse začala. Musím přiznat, že jsem měl trochu obavy, jak nás hokejisté a hokejistky přijmou mezi sebe. Přece jen se nestává, aby s nimi cestoval někdo, kdo není součástí týmu. Jako vetřelec jsem se ale necítil snad ani minutu, uvolněná atmosféra v autobuse mě vtáhla do sebe.

Následující dny byly jako sen snad všech hokejových fanoušků. Vždycky jsem chtěl poznat, jak funguje hokejová výprava v zákulisí. Samozřejmě, že z klubu ve Zlíně jsem nějaké povědomí měl, ale tohle bylo daleko živější. Vstřícní byli i trenéři a nezdráhali se s námi něco prohodit také mimo rozhovory.

Musím přiznat, že před mistrovstvím mě napadaly tisíce věcí, které bych mohl zkazit, a obavy sílily s tím, jak se blížil úvodní mač. Uklidňovala mě pouze Martinova slova, že bude přísným učitelem (což ale nakonec moc pravda nebyla:-)), jeho dohled byl pojistkou. Největší strach jsem měl z videa, se kterým jsem do té doby neměl zkušenosti. Nakonec se ale ukázalo, že je to jednodušší, než se zdá.

První týden, kdy se hrál turnaj žen a juniorů, byl úžasný a neměl snad jedinou vadu. V Toulouse panovalo příjemné počasí a parta byla skvělá. Holky a kluci si vzájemně fandili a potvrzovali to návštěvami zápasů druhého týmu. A za pokřiku „Češi“, v jinak poměrně tiché hale, se píše o poznání lépe.

Našly se snad jen dvě chybky. Neustále jsem vnitřně stresoval sám sebe, měl jsem strach, že udělám chybu. A taky jsem jich pár udělal. Druhou vadou bylo to, že ty dvě úžasné party vlastně zažily na turnaji neúspěch. Nejdříve holky nedosáhly na předloňský úspěch a vypadly s Amerikou ve čtvrtfinále a následně kluci v semifinále, které mělo asi nejlepší atmosféru ze všech zápasů, podlehli v nervydrásajícím prodloužení Francouzům, i když Češi byli jasně lepší. Náplastí byl bronz a následná velká radost.

Druhý týden s celkem mužů byl o něco volnější a bavil mě prakticky stejně jako ten předchozí. Kromě zajímavých zápasů se toho dělo spoustu také mimo hřiště. Historky z fotbalových utkání moravské části reprezentace proti české části, jednotlivé posádky aut mezi sebou závodily při cestě ze stadionu. Opět tomu ale chyběla zlatá tečka, muži po skvěle odehraném turnaji podlehli ve finále USA 0:5 a skončili stříbrní.

Ale špatná nálada mi dlouho nevydržela. V Toulouse jsem prožil dva skvělé týdny, i když ze samotného města jsem toho (především vlastním zaviněním, kdy jsem dal přednost raději cennému spánku než výletům) příliš neviděl. Splnilo se mi to, o čem jsem snil už jako malý při zápasech „mého“ Zlína. Zažil jsem s týmem snad všechno. Společná jídla, cesty na zápasy, kdy je slyšet jen motor a nervózní klepání nohou, vtípky, bouřlivou atmosféru v hale, vítězství i porážky…

Závěrem je na místě poděkovat eSports za nominaci na tento skvělý šampionát a také Martinu Voltrovi za to, že se mnou měl trpělivost.

Marek Janoš


Email autora: mk.janos@yahoo.com | Zobraz všechny články autora Marek Janoš

Napište váš názor