Poslední den na Channel One Cupu byl celkem v pohodě. Nejprve jsme zmákli severské derby mezi vítězem turnaje Švédskem a mladým výběrem Finska a poté následoval zlatý hřeb Poháru Prvního kanálu utkání Rusko – Česko. Na starosti jsem poprvé v životě vstupy do rádia Hey. Nakonec jsem ale absolvoval pouze jeden vstup. Byl hrozný, styděl jsem se. Když pak zavibroval mobil znovu, s tím, že technická kvalita spojení byla špatná a další vstupy již dělat nebudeme. Na jednu stranu mě to mrzelo, protože jsem věřil, že další vstup už by byl daleko lepší než první, ale na druhou se mi ulevilo, že už se nemusím nervovat s dalšími. Otázka je jestli byla opravdu špatná technická kvalita přenosu či spíše kvalita mého projevu.
Po rychlých rozhovorech jsme se rozloučili s Chodynkou, našim ruským kamarádem Romanem S., který obstarával práci pro server Eurohockey.com a zamířili do Českého domu napsat poslední články, zhodnotit akci a jít na „jednu“ Plzeň.
Další den jsme poté posnídali, na chvíli se prospali a s dostatečným časovým náskokem vyrazili směr Domodědovo letiště. Tady začaly naše první potíže. Pro nezletilého Davida se totiž nepodařila vytisknout letenka z Frankfurtu do Prahy, ale prý nebude problém s vytisknutí letenky v Německu. OK.
Dozvěděli jsme se ještě pozitivní zprávu, že všechny lety přes Frankfurt jsou zpožděné, ale šikovní Rusové nás přiřadili k dřívějšímu spoji, ale i přesto, jsme na moskevském letišti museli čekat něco přes dvě hodiny a vylétli později, než s plánovaným spojem. Ve Frankfurtu jsme měli na přestup pouhých deset minut, což není zrovna mnoho času i pokud máte v pořádku všechny doklady, potvrzení, letenky a kdesi cosi.
My jsme však museli sehnat letenku pro Davida. Kancelář Lufthansy jsme našli celkem v pohodě a byla po cestě k naší gate 26. Áda s Davidem vyřizovali potřebné údaje a já šel hledat cestu. Ta ovšem byla pekelně dlouhá a nepříjemná německá žena v brejličkách u bezpečnostní prohlídky mi říkala, že pokud chci letadlo stihnout, nemám na nikoho ani vteřinu čekat, že budu mít sám co dělat, abych let stihl.
Rozběhl jsem se zpátky do kanclíku, kde Áda s Davidem netrpělivě čekali na vydání letenky. Áda, řekl, že už půjde napřed a že máme dojít za ním až nám letenky slečna za přepážkou vydá. Bohužel, měli jsme pouhé dvě minuty do odletu, když jsme náhradní letenku dostali a s Davidem jsme se rozběhli směr gate 26. Když jsme po několika stovkách metrů totálně zpocení doběhli k odletové bráně, usmála se na nás informační tabule s velkým nápisem: Delayed, takže jsme nakonec měli ještě hodinu čas a let stihli. Kdyby nám ale letadlo uletělo, asi bychom Vánoce strávili někde na letišti , tento spoj byl totiž poslední, který byl ten den z Frankfurtu vypraven.
Na ruzyňském letišti nás měla opět čekat zavazadla a pojízdný pás fungující ve stylu „vyber si kufr a běž“ přivezl pouze dvě naše zavazadla. Ádovu tašku a můj kufr. Chudák David měl smůlu. Šli jsme tedy na oddělení reklamací, kde skupinka Španělů před námi reklamovala chybějící invalidní vozík pro hendikepovanou osobu, která byla odkázána na jakési pochybné křeslo zapůjčené leteckou společností.
Debata španělských turistů s českou úřednicí trvala pěkně dlouho, už už jsem očekával, že se naštvaný vozičkář sebere a postaví na vlastní nohy, ale čekání vydržel a svůj vozíček opravdu dostal. Náš David ale takové štěstí neměl a jeho zavazadlo přislíbila úřednice doručit na jeho domovskou adresu.
Nakonec tak vše dobře dopadlo, kolem druhé ráno jsme se vydali autobusem do centra Prahy, kde jsme s Davidem posnídali v KFC a ranním vlakem vyrazili do Slezska. Áda ale pokračoval autobusem až dál, blízko bytu své sestry Alenky, kterou jako dítě rád …, ale to je vlastně jedno.
Myslím si, že týdenní návštěva ruské metropole stála stoprocentně za to. Poznali jsme každodenní život v gigantické Moskvě, naučili se pár ruských slovíček, ochutnali tradiční pokrmy, měli možnost kvalitní hokejové zápasy před nádhernou diváckou kulisou a v neposlední řadě získali moře zkušeností, které jsou k nezaplacení. Všem třem nám bylo spolu fajn a podle mě nejsem jediný, komu stále zní v uších naše pokojová hymna Smile od Avril Lavigne, kterou jsem sice zpočátku nemohl ani vystát, ale když jí slyšíte asi dvacetkrát denně, pohltí vás to taky.
Akce a cesty s eSports byly doposud vždy suprové a znovu mi to potvrdila i tato událost. Ještě jednou díky, že jsem mohl jet.
