V září toho vždycky hodně začíná. Nový školní rok, nová hokejová sezóna, nové pracovní výzvy, nový shon po vánočních dárcích. I v Paříži toho pro mě začátkem září bylo po třech měsících pobytu nakonec spousta nového, a právě tomu bych se chtěl věnovat v dnešním díle blogu.

Stejně jak v Česku byl začátek září vždy nejhektičtějším obdobím v roce, není tomu jinak ani ve Francii. Tady tomu akorát říkají La rentrée, tedy návrat, myšleno jednak do škol, tak i do práce po dovolených. A nebo jak mi vysvětlili kolegové, co už nějaké to září v práci ve Francii zažili, people just get crazy. A to se přesně s nástupem září stalo. Po kliďoučkém srpnu ve velmi odpočinkovém tempu se po překlopení kalendáře do září rychle koplo do vrtulí a začalo se dohánět vše, na co přes léto nebyl čas. I proto tento srpnový blog až s takovým zpožděním a navíc jen zkratkovitě, protože se toho stejně moc nedělo. A kdo ví, třeba tento telegrafický styl bude čtenářsky lépe uchopitelnější než mé minulé sáhodlouhé odstavce.

Pro Francouze je to nejčastější letní směr. Jen co začnou prázdniny, velká část Paříže a vůbec severní poloviny země si bere dovolenou a odjíždí se rekreovat na jih Francie. Nehrnou se tolik do zahraničí, rádi si volno užijí pěkně doma, nejčastěji u Středozemního moře, na plážích Azurového pobřeží.  Na exponovanou trasu a v exponovanou dobu jsme se vydali i my. Nejeli jsme se ale opalovat (tedy ne primárně), ani pojídat ústřice a ty zapíjet pastisem. Naší destinací bylo Marseille, druhé největší město Francie, které začátkem července hostilo první oficiální Test Event jachtařských disciplín před blížícími se Olympijskými hrami.

Po úvodním informačně-vysvětlovacím díle mého blogu Pabris přichází na řadu první rekapitulačně-plnotučný díl, ve kterém se vracím ještě do června a v rámci možností se snažím přiblížit svůj první měsíc v Paříži a nové práci. Jo, vím, že už je skoro srpen a já se tady oháním červnem, ale přes léto se toho vždy děje tolik, že občas nějaké procesy trvají delší dobu. A jinak tomu není ani ve Francii. Červencový díl se proto pokusím stvořit co nejdříve, dokud budu mít ještě všechno v živé paměti, je vous le promets.

Rok a čtvrt života v Paříži přede mnou, práce pro organizační výbor příštích olympijských her, možnost spolupracovat s největšími špičkami svého oboru na přípravě nejsledovanější sportovní akce příštího roku. Životní příležitost, která mě poměrně z ničeho nic převrátila celý dosavadní život naruby, vytáhla z komfortního života v Česku do jedné velké neznámé a hlavně potvrdila úvahy, že ty nejlepší okamžiky jsou ty, které napíše sám život, aniž by s nimi někdo dopředu počítal, nebo snad je plánoval.