Když se mi David začátkem března ozval s tím, zda bych měl zájem zúčastnit se za eSports divizního MS v Budapešti, nemohl jsem váhat ani minutu. Radostí jsem skákal ke stropu a nadšeně nabídku přijal. Byla přede mnou velká výzva jak po profesní, tak i po osobní stránce, jelikož jsem si  v tu chvíli nedokázal představit sám sebe ve dvoumiliónovém městě.

Nejdelší cesta v životě. Nikdy by mě nenapadlo, že po roce sem budu psát tuto větu znovu. Po Švédských hrách, kterých jsem se loni zúčastnil s výpravou eSports ve Stockholmu, se mi tentokrát dostalo cti psát o mistrovství světa žen, jež hostila Ottawa. Původně jsem se této zajímavé akce neměl vůbec zúčastnit, o to více mě mile překvapil telefonát od Davida, že se nakonec uvolnilo místo a jestli chci jet. O odpovědi jsem nemusel vůbec přemýšlet, vždyť podívat se do zámoří, navíc s hokejem, byl jeden z mých největších snů.

Praha – Vídeň – Amsterdam – Toronto – Ottawa. Přiznám se, měl jsem obavy. Společně s Láďou Váchou z Havlíčkova Brodu jsme se na velikonoční pondělí vydali za velkou louži, v kanadském hlavním městě totiž startoval ženský hokejový šampionát.

Podobná věta, kterou ve známé české pohádce „S čerty nejsou žerty“ vyřknul pan kníže, zřejmě zazněla také na komisi rozhodčích FAČR. Tentokrát ji však místo muže ze zámku vyslovila spolu se svými kolegy šéfka komise rozhodčích Dagmar Damková, která podle svých slov na doživotí vyloučila z listiny sudích pro profesionální soutěže rozhodčího Drahoslava Drábka, který chyboval v prvoligovém záchranářském boji mezi Českými Budějovicemi a Příbramí (0:1).

V únoru 2013 jsem byl vyslán Esports na svou první zahraniční misi. Spolu s Danem Poláčkem ze Lva Praha jsme se vydali do německého Weidenu na olympijskou kvalifikaci žen do Soči 2014. Já i Dan jsme ještě neměli žádné zkušenosti se zpravodajstvím z takových to akcí a natož s ženským hokejem.

Někdy na začátku února jsem s vidinou novinářské visačky v cíli poprvé vycestoval za hranice. Zdání velkoleposti se rozplyne, když dodám, že z vlaku jsem vyskočil v jakémsi Weidenu, kam bych se startovní čárou v Česku a trochou utrpení dojel i na kole. Ale to lehce předbíhám. Protože nechci napsat jen pár odstavců, moje žurnalistická mise byla vcelku krátká a pohraniční Německo není neznámá jako postkomunistická pláň kdesi na východě, vrátím se o pár měsíců zpátky…