Docela rád vyprávím příběhy ze svého života. Celkem neskromně si myslím, že díky svému dlouhému vedení i (snad jen) mírnému mimoňství jsem zažil docela dost neobvyklých zážitků a lidi občas říkají, že je dokážu i docela dobře podat. Dneska jsem se rozhodl vyprávět něco o svém dětství a emocích, které jsem během něj zažíval. Ty v podstatě formovaly mé budoucí názory a vůbec můj budoucí život.
Dopředu jsme věděli, že cesta z Prahy do Red Deeru nebude legrace. A to jsme ještě netušili, co přijde na hranicích Německa s Dánskem…
Náš ruský řidič se řítí asi tak stovkou, najednou zjistí, že si nejspíš nevšiml odbočky na Čeljabinsk a strhává to do zatáčky. Málem jsme vyletěli do škarpy, na poslední chvíli to ubrzdil.
Je tma. Asi tři hodiny po půlnoci. Vtom někdo buší na dveře našeho hotelového pokoje. „Co tady děláte?“ diví se Meca.
Kde začít? S odstupem dvou měsíců vzpomínám na další dvoutýdenní dobrodružství v kolotoči jménem MS v hokeji. Každému bych přál tuto jedinečnou akci zažít, a mě se poštěstilo, že jsem se jí zúčastnil již podruhé v řadě. V lecčem stejné, v lecčem jiné, ale hlavně jako vždy nezapomenutelný balík zážitků a zkušeností, které si sebou ponesu do konce života.
