Abych se přiznal, neměl jsem o ženském hokeji valné mínění. S bruslemi na nohou se mají mezi mantinely bít přeci jen spíše ostřílení chlapíci, které ve svižném zápasovém tempu nerozhodí ani kdejaký šrám v obličeji. Když se po ledovém oválu projíždí několik drobnějších postav, kterým zpod helmy vykukuje upletený cop, je to trošku něco jiného.
Byl začátek prosince, chvíli po půlnoci, když mi najednou problikla na Facebooku zpráva od Michala Slavíka. „Filipe, rád bych tě jménem eSports pozval na MS žen U18 ve Zlíně – Přerově.“ Už jsem trochu podřimoval, ale tato zpráva mi okamžitě vlila čerstvou krev do žil. Dny utekly jako voda a 31. prosince v 11 hodin jsem stál před PSG arénou. Zbytek týmu došel později. Všechny esporťáky jsem blíže poznal teprve ten den. Lukáš Peroutka – sympaťák, správný kluk a dobrý lídr. Derek – Kanaďan, jak má být a také bezva chlapík. Pavel Hrdina s Luckou Štěrbovou – tož Sparťani, nic pro mě :)), kdepak, moc sympatická dvojice s velkým charizma, byli prima. Měl jsem trochu obavy, abychom si sedli, ale když máte všichni společný zájem (v tomto případě lásku k hokeji – pozn.) je vše hned snadnější a komunikace netápe.
„Jsem blbá, trapná, nesportovní – prostě jenom ženská!“ Ne, tohle není přiznání a dokonce ani zkonstatování stavu ženského hokeje. Je to název knížky, kterou jsem si chtěla „stylově“ přibalit do Zlína na juniorský mistrovství světa žen v ledním hokeji. Stylový by to nebylo – holky rozhodně nebyly blbý, trapný a nesportovní. Naopak. A stejně bych ji nestihla přečíst – večer co večer jsem byla ráda, že jsem už napůl spící trefila postel. Ostatně pojďte se na to se mnou mrknout…
Musím říct, že jsem se na šampionát dost těšil. Nevím jestli to jen bylo tím, že to byla první větší akce, které jsem se zúčastnil, ale byl to určitě jeden z důvodů. Protože jsem v eSports jen pár měsíců, ještě jsem neměl tu čest poznat moc lidí. Měl jsem trochu strach jak to bude vypadat, ale za sebe musím říct, že jsme si v Přerově sedli (doufám, že to tak bylo i z druhé strany). Všichni, se kterými jsem se tam potkal umí a chtějí pracovat a hlavně jsou ochotní poradit. Toho si vážím nejvíc, protože to také často potřebuji.
„Je to rebel!“ Ondra Kubát se rozhodl, že si bude zcela záměrně objednávat místo tradičního tureckého kebabu gyros. Padají sázky, jak dlouho bude trvat, než dostane přes tlamu. Začne s tím hned potom, co přetrpí ranní prohlídku Hagia Sofia. Zatímco většina členů naší desetičlenné skupinky zaklání hlavu a s pusou dokořán obdivuje stavbu, která byla až do jejího odsvěcení největší sakrální stavbou planety, Ondra někam zmizí a najdeme ho až po hodině kafrajícího, že si za peníze, které vrazil do vstupu, mohl dát pár piv někde v okolí.
Už vím, jak je člověku, který drží dietu, když jde kolem cukrárny! Byla jsem totiž v Istanbulu, v tom městě, které proslulo kvalitním oblečením za trapně nízké ceny, a zběžně nakoukla jen do pár krámků. Byla jsem totiž jediná holka v desetičlenný skupině. A přesvědčte sporťáky tělem i duší, že pět minut v obchodě, kde nedohlídnete na druhý konec, je zoufale málo!
