Pro lidi s vášní pro hokej
Výhra českého týmu po pětadvaceti letech aneb je to o zážitcích Tomáš Lysý

„Tohle jsem opravdu nečekal,“ říká mistr Karel Gott po každém vítězství ve Zlatém slavíkovi, anketě české populární hudby. Zřejmě stejně jsem reagoval já, když mi v červenci 2018 sdělil kolega z Dukly Tomáš Kalas, že pojedu na Švédské hokejové hry v únoru 2019. Na eSporťácký sraz jsem nemohl a tahle zpráva mě hodně potěšila. Vždyť o rok a čtvrt dříve jsem se účastnil finské Karjaly. Kolega nevtipkoval, dlužno však říct, že výrazně větší radost jsem měl z jeho úspěchu. Když jsem ho před sezonou 2017/2018 bral do redakce, říkal jsem mu, že v případě pilné a poctivé práce se může dostat na zahraniční cestu také. Asi mi příliš nevěřil, nicméně jeho výjezd na nadcházející hokejový šampionát toho důkazem.

Ale zpět ke Švédsku. Pár dní před odjezdem bylo trošku hektických. Odlétali jsme ve středu 6.2.2019 ráno, avšak na Dukle nás ještě v pondělí čekalo dohrávané utkání s Kadaní. Času na přípravu nebylo, tím spíš, že jsem nechtěl riskovat podobný odlet jako na Karjale, kdy jsem z Jihlavy odjížděl v den letu a myslel si, že polštář tří a půl hodiny mi bude stačit. Tehdy mě do svízelné situace dostal hořící kamion na dálnici, ale vše jsem stihl. Tentokrát jsem radši do Prahy dorazil už den předem a přespal u sestry a švagra. Sbaleno bylo v úterý odpoledne za půl hodiny, bus zvládl svojí práci dokonale a o půl deváté večer jsem byl na místě. Sraz na terminálu tři byl naplánován mezi 8:00 – 8:30. Pozitivem byla vzdálenost domu od letiště (10 minut autem), negativem práce na Dukle. Chtěl jsem mít prostě před odletem vše hotové a soustředit se jen na reprezentační akci. Spát jsem šel ve 4:15, budíček v sedm hodin. Není nad sotva tříhodinový spánek…

Před odletem jsme facebookové kamarádství s kolegy přetavili v opravdové a cítil jsem, že bychom mohli být dobrá parta. Nafotili jsme pár obrázků příchozích reprezentantů a odebrali se na palubu. Cesta letadlem proběhla v klidu, byť tento dopravní prostředek nevyhledávám. Z fyzikálních a gravitačních zákonů vím sotva cosi o tělese ponořeném do kapaliny, tudíž nechápu, jak takový kolos vzlétne a vůbec se udrží v oblacích, ale budiž. Přesun z letiště Stockholm-Arlanda směr Clarion Hotel, kde bydlela partnerská část výpravy, a poté už bylo vše na nás.

První cesta vedla ke slovutné hale Globen a její menší sestřičce Hovet, kde jsme rekogniskovali situaci a rozhodli se, co dál. Demokratický hlas redaktorů rozhodl, že půjdeme cca 4,5 kilometrů k našemu hotelu pěšky, samozřejmě se zavazadly. Zhruba 3,5 kilometrů to nebyl nejhorší nápad. Navigace je dobrý sluha, leč špatný pomocník, protože úplně nepočítala s rozkopanou částí okolí hotelu. Když už někteří z nás pochybovali, zda jdeme správně, neboť jsme procházeli jakýmsi velkým logistickým areálem, zjevila se před námi naše dočasná ubikace. Výběr hotelu chválím. Útulné prostředí, společenská místnost s ping-pongem a fotbálkem, posilovna, saunička, ranní snídaně. Může být.


Hala Hovet při tréninku Tre Kronor

Rychle jsme se domluvili, co kdo bude během následujících čtyř dnů dělat a vyrazili na obhlídku okolí. Zejména Tomáš Honzejk, který hlasoval, ať směrem z Globenu volíme městskou hromadnou dopravu, nás musel proklínat. Cesta do nejbližšího restauračního zařízení přes nejmenovaný švédský obchodní Systém trvala další dva kilometry, k tomu mráz, sníh. Ale proč ne. Tím spíše, když nás na cestu zpět hřálo v žaludku typicky švédské jídlo, na které jsme do restaurace vyrazili – hamburger… Po návratu na pokoj rychle vzala za své návštěva sauny, přece jen náročný první den s dvaceti tisíci nachozenými kroky si vybral svojí daň.

Ranní snídaně, parádní práce od kluků se zařízením šalinkarty a mohli jsme vyrazit do části Djurgården a haly Hovet. V hodně malé míře jsem poznal pocity Míry Bosáka, kterak ve svých knížkách z cest popisuje peripetie při sháňce akreditací. Informace: Akreditace bude u vchodu 11 pro Přess. Realita: Vchod 11 zavřený. Jakýmsi bočním vchodem jsme se dostali do haly a po několika dotazech a optáních jsme se dostali na hlavní recepci, kde akreditace byla.

Čas byl výborný, jako respondent byl vybrán Tomáš Zohorna, sympatický chlapík z Havlíčkova Brodu. Když se v repre sejdou tři bratří, je to už hodně velká rarita, klobouk dolů před jejich umem. Naopak klobouk dolů se rozhodně nedalo říct směrem ke mně, jelikož jsem si lehce nedal pozor a zaostřil rolovací svazovou reklamu za ním. Ano, stane se, bohužel na takové akci to mrzí dvojnásob. Naštěstí výsledné zaostření nebylo až tak hrůzné, ale stejně…

Po tréninku jsme si dali další typicky švédské jídlo – bagetu z Subwaye. Tento fastfood byl umístěn v obrovské nákupní galerii Globen, což se hodilo. Za pár korun nakoupený zapomenutý batoh, kolega si zase vzal na památku nyní již opravdu švédský suvenýr – troje gatě božského Zlatana, a šlo se na odpolední špílek. Ten zlepšil náladu ještě více, jasná výhra nad Švédy se přece jen úplně nečekala. To si žádalo také ohlasy v podobě alespoň dvou hráčů a samozřejmě kouče. Čtvrteční video-četa já a Dan z redakce Valašského Meziříčí jsme tak ještě hrubo po desáté večerní stříhali a nahrávali, byť zápas končil před půl devátou. Na vině nebylo tentokrát zaostření, ale přisvětlení. Těsně před příchodem pana Říhy na rozhovor stáhli správci haly osvětlení na minimum, na což ihned reagovala Česká televize velkým přisvětlením. Během mikrosekundy tak padlo rozhodnutí. Celý rozhovor s panem Říhou nebo useknutá část na nastavení světla? Vyhrála varianta první, takže pan Říha měl i po úpravě ve stříhacím programu barvu vlasů a kůže lehce světlejší, než by bylo záhodno.

Městská hromadná doprava byla od haly blízko. Dorazili jsme na „naší“ výstupní stanici, ze které vedla zhruba dvacetiminutová cesta na hotel. Čas by se dal možná zkrátit, leč úzká sněhová – po oblevě spíše ledová – část se svahem a následný logistický areál s rozbředlým sněhem byl proti.

Pátek byl přece jen volnější, na programu nebyl žádný zápas. Volnější nebyl náš program. Já, Tom a Dan jsme se ráno rozhodli, že se zajedeme podívat na moderní fotbalový svatostánek Friends Arena, úřadujícího švédského mistra A.I.K. Stockholm. Více než půlhodinová cesta zapříčinila, že jsme na obhlídku krásné haly měli sotva 25 minut, ale stálo to za to. Byť jsme nebyli dovnitř vpuštěni. Ani jsem se nebál vzít si na sebe zimního kulicha Sparty. Od útlých dětských let můj oblíbený tým přece jen v poslední době rozdával během evropských kvalifikací švédskému fotbalu radost.. Proběhl samozřejmě nákup nějakých těch suvenýrů a tradá směr Hovet hala.


Friends Arena. Bylo nám ctí

Když to konečně vypadalo, že ohlasy s českým týmem proběhnou v pohodě (tentokrát ve znamení dvojice Tom a Tom), selhal zvuk. V pohodě tak byly jen ohlasy pro klubové weby. Tygr Tom dělal pro domovský web, Indián Máťa vypomohl Třinčanům. První ohlas výborný, druhý ohlas s gólmanem Liberce Romanem Willem by se hodil leda tak pro pantomimickou hru. Odebral jsem se za kolegou z hokej.cz Vaškem Jáchimem, mj. parádním borcem. Odkázal mě na pana Poláka z ČTK, kterému ještě jednou děkuji za zaslání zvukové stopy. Než byla doručena na můj e-mail, prošli jsme část historického jádra Stockholmu. Při zastávce na pozdním občerstvení a následné kávě jsem obraz libereckého sympaťáka spároval s jeho hlasem a bylo vyhráno. Kolega Tom nakonec za nic nemohl. Když občas na Dukle čekáme na respondenta, rád si hraju s tlačítkem ON/OFF u mikrofonu a stejné to bylo i nyní. Před videem s „Albym“ Reichlem jsem podal Tomovi mikrofon nastavený na ON, u Romana Willa na OFF. Zase jsem byl na sebe naštvaný, naštěstí naposled. Pokud nepočítám rána, kdy jsem si chtěl jít vždy zaběhat nebo jít prohlubovat svojí chladovou termogenezi v některém z místních jezírek, leč spánek byl proti…


Borci při práci pro klubové weby

Pokud srovnám Stockholm s Helsinkami, které jsem mohl díky česko-finské hokejové škole a svým studiím několikrát navštívit, musím smeknout před finským kapitálkem. Stockholm mě tolik nezaujal. O to více byla hezká historická část, to všechna čest. Jen kdybychom po jednom „bulváru“, dá-li se to tak říct, nešli třikrát. Ale tradici eSports.cz – koštu sushi – muselo být učiněno zadost a našli jsme jednu parádní restauraci. Byť sushi úplně neholduji, tohle jsem si nechal líbit. Během večeře, která některé buňky těla přivedla ke gastronomickému orgasmu, jsme probrali kvanta témat; hokejových, sportovních i osobních a na chvíli se k nám připojil i Lukáš Kratochvíl, kolega z eSports.cz a média guru reprezentace. Byl to příjemný večer.


Stockholm

Večer na hotelu proběhl ping-pongový souboj liberecké vs. plzeňské redakce. Jo, kluci to s pálkami a bílým míčkem ovládají, a byť máme doma ve sklepě ping-pongový stůl, nechtěl jsem si dělat ostudu. Dal jsem si radši podruhé saunu a čekal na šéfa Dana, ten mě ale vyměnil za možnost mít Gabču Soukalovou při hře Biatlon Mania. A byla spousta legrace, zejména když promluvilo bodré valašské chalanisko Dan. A pokud si pamatuju, prý mezi nás zavítal i nějaký Míla z Vysočiny… Nebo jsem po 25 tisícich nachozených kroků blouznil?

Sobota snad jen korunovala super akci. Čeští plejeři po pětadvacetiletech vyhráli Svenska Spel, no krása. Radost pohledět na ty borce, jak to s hokejkou a pukem umí. Musím přiznat, že na borce typu Milan Gulaš jsem se hodně těšil. Nechci devalvovat Chance Ligu, ale když si pomyslím, že tihle frajeři se mohli také letos prohánět na Horáckém zimním stadionu, musel jsem před naším sestupem z extraligy (byť si ho pár lidí ze srdce přálo) opět zamáčknout slzu. Uvidíme, co letos.


Moji proti mojim aneb Česká republika - Finsko

Během zápasu ČR – Finsko jsem čile komunikoval s panem Hannu Tyrym, finským šéfem česko-finské školy. Dal mi kvanta zajímavých věcí o týmu Suomi, které se mi do onlajnu hodily. Když Fiňáčci nehrají proti nám, mají mojí vrchovatou přízeň. Nyní jsem se ale obrovsky radoval z českého úspěchu, vždyť škarohlídů čekajících na nějaký neúspěch repre je v českém rybníčku dost a dost. Hannu byl tak skvělý, že mi pomohl i se čtyřmi finskými otázkami na Oliwera Kaskiho, objev SM-Liigy, nejproduktivnějšího beka finské soutěže a premiérového reprezentanta. Chtěl jsem využít i zbytek znalostí finských slovíček z dob svého studia v této krásné zemi a dát s Oliwerem videorozhovor ve finštině, ale přednost měli samozřejmě čeští hráči. A než jsme naše hokejky vyzpovídali a natočili, zavřeli Finové krám. Tak snad příště…


Oba Danové v pracovním zápalu

Docela mi bylo líto ogara Dana, který musel druhý zápas Švédsko-Rusko odkomentovat prakticky sám. Málo místa na komentátorském stanovišti, málo místa v press centru, k tomu stříhání a nahrávání tří videí + pana Říhy, kterého si mj. svým skromným pohledem obrovsky vážím, je to dle mě persona a muž na správném místě. Nebylo toho úplně maličko, takže Dan musel zvládnout – a zvládl – onlajn sám. Palec hore!


A takhle nějak vznikala videa z Beijer Hockey Games pro HokejkaTV. V akci Indián a Tygr

Večer opět proběhl biatlon, kdy vedoucí Dan už s podporou Gábinky dojel ve Vysočina Areně pro první místo. Ráno balení, rozlučka s 2Home Hotel Stockholm – doporučuji. Poslední cesta přes ovocné městečko Stockholm (Frukt City), jak se logistický areál opravdu jmenoval, opět peripetie přes namrzlou stezku směr městská hromadná doprava a poslední práce v Hovetu. I tahle hala má své kouzlo, byť Globen (do kterého jsme se bohužel nedostali) je asi úplně jinde. Ale třeba se my v Dukle taky dočkáme, už 12 let nám tam po vzoru Císařových nových šatů staví svatostánek…

Bez famózně hrající první brázdy nestačil český tým na Sbornou (velké nebo malé s, co, kluci?), ale na prvním místu národního mančaftu to nic neměnilo. A pak shon. Cestou v busu na letiště rychle stříhnout tři ohlasy, natočené po sobotě znovu bez problémů. Dva ze tří nahrát (tedy skoro, při druhém na 98% nahrávání odešla baterka, Murphyho zákony fungují vždy a všude), díky Airport Wi-Fi nahrát zbytek a máme odslouženo.

Neříkám, že jsem nějaký cestovatelský lídr… Pár končin jsem díky aeroplánu navštívil, ale poprvé jsem se setkal s tím, že by na letišti neprodávali pivka dané země. Pořád jsem si myslet, co jsem nestihl koupit v sobotu, to napravím na letišti, a ejhle. Myslet znamená vědět víte co… A přitom některá švédská pivka rozhodně za další košt v domovině stála. Bohužel, v nabídce byly jen jakési irské IPA. Když jsem se sympatického týpka u obsluhy zeptal poprvé, kde seženu plechovková švédská piva, zíral na mě, jak kdyby proti němu stál Alza mužík. Při druhé otázce odpověděl otázkou, z jakého státu prý jsem. Už pochopil, leč jedna část jeho odpovědi: This is Sweden byla více než jasná. Tak příště. Zachránila to nějaká ta paštička, čokoláda a marmeláda

Starší články:
Colisee Pepsi
hokejová radost
Matěj Vybíral

Stockholmská cesta za výhrou a zážitky aneb „tož jsme byli ve Švédsku“

Původně to mělo být Švédsko, ale mnohem menší Örnsköldsvik a Umeå daleko na severu v rámci mistrovství světa hráčů do 18 let. Avšak to se koná až v dubnu a maturita čeká… Proto jsem místo toho zamířil na Beijer Hockey Games do Stockholmu. Sice nevím, jaké by to bylo na osmnáctkách, ale rozhodně nelituju!

Na letišti se scházíme všichni s časovou rezervou. Já, Tom Lysý, Dan Gargulák, Tomáš Honzejk a vedoucí výpravy Daniel Souček, jediný, koho jsem znal (pak jsme tedy ještě ve Švédsku potkávali i Lukáše Kratochvíla). A první práce hned na terminálu 3, fotíme pro Instagram národního týmu! Sice jen mobilem, ale co se dá dělat.

Normálně bych let nezmiňoval, ale ten luxus, co jsme si užili… Soukromé letadlo s hráči a realizačním týmem, to je jiné kafe. Skvělý oběd, k tomu zákusek a další pochutiny. S tímhle cesta uběhla hned.

Co už však nebylo úplně v klidu, to byla cesta na hotel. Na úvod jsme zvolili úspornější řešení a šli jsme pěšky. Pětikilometrová cesta s kufry a batohy neubíhala tak rychle, jak jsme si představovali, ale nakonec jsme vyčerpáni dorazili do cíle. Už jen během tohoto náročného výletu jsme zažili všechny stránky Stockholmu od rušného centra, stavenišť, průmyslových center až po klidné uličky předměstí.

Chození jsme zdánlivě neměli dost, a ještě vyrazili na blízkou večeři, tedy na první pohled, cesta se opět trochu protáhla (rada – nezjišťujte vzdálenost vzdušnou čarou). Ještě před jídlem jsme šli nakoupit nějaké to pivo do obchodu švédské speciality – Systém Bolaget. V zemi tří korunek totiž nekoupíte alkohol v normálních supermarketech, nýbrž ve specializovaných obchodech řízených státem. Jo, a taky jsem při placení zjistil, že ve Švédsku je legální pít až od dvaceti… Tak se za mě obětoval jihlavský hrdina Tom Lysý a pivka mi koupil.

Zesláblí hladem jsme dorazili do burgrárny. Přece je ideální začít nějakým typickým švédským jídlem. Ale burger rozhodně stál za to! Všichni jsme si pochvalovali i pivo, které nás po celou dobu pobytu mile překvapovalo.

Ve čtvrtek nás čekala první cesta na stadion. Přes čtyři kilometry k hale, tak se svezeme tramvají. Ale ani to nešlo úplně jednoduše, jelikož i k električce vedla pořádná štreka přes bizarní průmyslové centrum, kde jsme my byli jediná živá noha ne na pedálu kamionu. A takhle každý den tam a zpět. Přesto jsme vždy nakonec šťastně dorazili, nic nás nepřejelo.

Nehrálo se ve vyhlášené Globen aréně, ale v sousední hale Hovet, uvnitř moderní, navenek však poněkud děsivá. Vystrašila nás i první návštěva, kdy jsme zavítali na trénink národního týmu. Žádný vchod není otevřen, nevíme, kde si máme vyzvednout akreditace, nakonec se dovnitř vkrademe přes náhodně otevřené dveře. Podaří se nám prodrat až k ledu, kde už si bruslí Češi, ale v tu ránu nás paní pořadatelka odchytí, že nemáme akreditace. Ale odkáže nás dále a poté už se s kusem zataveného papíru v ceně zlata úspěšně shledáváme.

Ale abych zdlouhavě nepopisoval každou chvilku, pojďme trochu zrychlit. Nejprve co se týče hokeje. Je vidět, že David vybral správně. Český tým po pětadvaceti letech ovládl Švédské hokejové hry! A zejména zápas proti Tre Kronor stál za to, parádní výkon a Honza Kovář hattrick, to obzvlášť Plzeňáka zahřeje u srdíčka.

Práce jsme neměli tolik, ale co jsme dostali za úkol, to jsme, věřím, v pořádku splnili. Já si po pracovní stránce nejvíce užil rozhovory se Šimonem Hrubcem a Petrem Zámorským pro klubové weby. Oba byli sice zklamaní, když jsem jim nakonec řekl, že nejsem z jejich oblíbených měst, ale jsou to sympaťáci. Střihl jsem si i jeden rozhovor na kameru se Zohornou (asi Tomáš?) a také interview v angličtině s útočníkem Färjestadu Michaelem Lindqvistem, k tomu ještě natáčení například Zohorny (na fotce Hynek).

Zázemí jsme měli ve Stockholmu také výborné. Hotel sice daleko, ale zato parádní vybavení pokojů, pohodlí, snídaně a také ping-pongový stůl. Nesmím zapomenout zmínit vypjaté bitvy s Tomášem Honzejkem, zde se zrodila rivalita… A pak že stolní tenis není náročný sport, moje tělo říkalo něco jiného.

Rovněž Hovet nijak nezklamal, měl vše, jen v malém měřítku. Řekněme útulné press centrum s drobným občerstvením, tribuna pro novináře nebyla rovněž největších rozměrů s největším počtem zásuvek, ale stačilo to. V media zóně to byla s kamerou trochu tlačenice (s Kodaní na MS se to však nedá srovnat), ale nakonec jsme pokaždé získali, co bylo třeba, i když ne vždy to bylo se zapnutým mikrofonem, že, Tomášové?

Z velkého Stockholmu jsme si prošli jen část, avšak viděli jsme nádherné památky, navštívili obchod se suvenýry, další System Bolaget a nakonec našli i vytoužené sushi. Když jsme ho nepotřebovali, bylo na každém rohu, ale jakmile jsme ho vyhledávali, tak nikde nic. Ovšem čekání se vyplatilo, esporťácká tradice znovu nezklamala.

Last but not least. Musím zmínit naši skvělou partu. Je to klišé, ale my jsme si prostě sedli. Propařané večery s pivečkem u biatlonu, stolní hry, kde nejvíce hraje roli dovednost (ironie), sranda ze všeho kolem i navzájem z nás, to byla paráda, i když doteď trochu lituju Dana Garguláka a jeho valašského dialektu, ze kterého jsme si neustále utahovali. Tož díky, chlapi!

Poděkovat musím i celé firmě eSports a obzvlášť Davidu Schlegelovi, který mi moji necestu na MS osmnáctek vynahradil nejlépe, jak mohl. Není to o penězích, ale o zážitcích! A já si jich moc vážím a mám krásné vzpomínky.

PS: Doufám, že všichni vidíte, kdo přinesl české vítězství na Švédských hokejových hrách po 25 letech a naši pětici jako talisman vyšlete příště znovu.

Daniel Gargulák

Tož jsme byli ve Stockholmu

Měl to být běžný ligový zápas a běžný onlajn z dalšího zápasu Valašského Meziříčí. Týmu ze Druhé ligy, který se už několik sezón skromně plácá ve třetí nejvyšší soutěži po postupu z krajského přeboru. Jako už nespočetněkrát předtím jsem nasedl do auta a vydal se ze Vsetína směr Zimní stadion Valašské Meziříčí, kde své klání odehrává právě domácí tým Bobrů.

Pár chvil před příjezdem na místo činu zvoní telefon, který v daný moment samozřejmě nemohu vzít. Až po příchodu do kanceláře na stadionu za svým věrným kolegou Richardem volám zpět a na druhé straně se ozývá David, který na nic nečeká a okamžitě na mě vybalí osudovou otázku: „Ahoj Dane, nechceš jet na Švédské hokejové hry?“.

Svět se v daný moment zastavil, čas neplynul. Pro spoustu kluků a profesionálních žurnalistů by šlo možná o otravnou povinnost, ale mě se možností vycestovat do Švédská s národním týmem splnil jeden ze snů. Nebo vlastně cílů. Dokud člověk své sny totiž nenazývá cíli, pořád o nich jen sní.

Cíl je i pro daný okamžik mnohem lepší slovo.

Můj sen, tedy vlastně cíl, bylo jednou se podívat nahoru do Skandinávie a najednou jsem si díky eSports mohl splnit hned dva cíle najednou. Cesta do Skandinávie s milovanou prací.

Dospělo to až ke dni, kdy jsme se s dalšími čtyřmi kolegy setkali na Terminálu 3 pražského letiště. Po úvodním seznámení na letišti se začali shromažďovat i všichni ostatní, kteří měli co dočinění s národním týmem. Všechny ty tváře, které kluk z Druhé ligy doposud vídal pouze v televize, měl najednou na dosah ruky.

Po nezbytném odbavení přišel přesun do letadla a mě čekal první let v životě. Moment, kterého bych se ještě před dvěma lety bál natolik, že bych do letadla snad ani nenasedl.

Sám jsem i dnes překvapený z toho, jaks se neprojevil žádný strach z výšek nebo možného pádu letadla. Celý let jsem si vlastně neuvěřitelně užil. Ani jsem nestačil mrknout a přistávali jsme na letišti v Arlandě, odkud nás čekala cesta autobusem na hotel.

Tedy, na hotel všech ostatních z letadla.

Nás eSporťáky čekala čtyřkilometrová túra se zavazadly do našeho cíle, hotelu uprostřed ničeho.

Před samotnou cestou jsme ale ještě vyrazili shlédnout místo činu. Hala Hovet, ve které celé Švédské hokejové hry probíhaly, leží hned vedle Globenu, který nás všechny do jednoho nadchnul svou mohutností. Pár fotek na všechny možná zařízení a hurá na hotel.

Po cestě k hotelu, během které jsme prošli nespočet rozestavěných úseků Stockholmu nebo ovocným městečkem, jsme snad všichni museli na část cesty projevit navigátorské schopnosti. Po pár slepých ulicích a zbytečných zacházkách jsme ale nakonec úspěšně dorazili na místo určení.

Nezmoženi letem z Prahy ani dlouhou cestou jsme se ještě ten večer vydali prozkoumat místní burgrárnu.

Rozhodnutí za všechny prachy.

Člověk se po tak skvělých burgrech s ještě lepším výběrem piv pozastaví nad tím, jak vlastně může existovat stravovací zařízení v podobě McDonaldu nebo Burger Kingu. Všichni spokojeně najezení jsme se po skvělé večeři odebrali na hotel, kde si ještě ten večer rozdělili práci na celou dobu pobytu.

Toho večera padala domluva na návštěvu jednoho z nejmodernějších fotbalových stánků současnosti, ač to zní v souvislosti se Švédskem jakkoliv paradoxně. Nakonec se do ranního výletu na druhou stranu města ještě před rozbruslením českého nároďáku odhodlala a dokázala vstát většina z nás.

Konkrétně tři kusy z pěti.

Návštěva Friends Areny ale stála za to.

Sice jsme se nedostali k nakouknutí dovnitř, v což jsme potají doufali, i tak nás ale celý kolos ohromil i zvenčí. Friends Arena se bezpochyby řadí hned vedle Globenu mezi sportovní chlouby Švédů, ne-li v pořadí nad samotný Globen. Na člověka hned dýchne ta Zlatanovská atmosféra, kterou nakonec jeden z kolegů podpořil v pozdější fázi dne koupí jeho spodního prádla.

Já s druhým kolegou jsme se spokojili s drobnými suvenýry místního fotbalového mistra AIK Stockholm.

Na stadionu jsme se ale nemohli zdržovat moc dlouho, dopoledne nás čekalo rozbruslení českého týmu a poté večerní duel s domácími Švédy. Turnaje Euro Hockey Tour nebývají příliš valné, co se týká atmosféry, pokud nehraje domácí tým. Proto bylo jasné, že hned první utkání bude pro nás, co se týká atmosféry a účastni našeho nároďáku, tím nejlepším.

Češi Tre Kronor přejeli suverénně 5:2.

Lepší zakončení dne jsme si vlastně ani nemohli přát. Naše hokejky nás hned na úvod her potěšili jasnou výhrou nad domácím Švédy a Honza Kovář se navíc po návratu do národního dresu blýskl hattrickem. Logicky se tak stal jasnou kořistí novinářů po zápase, včetně nás.

Po návratu na hotel bylo potřeba naplánovat páteční program, který měl být i pro nás jediným volnějším dnem. Do pozdních hodin jsme plánovali, vymýšleli, a nakonec se vlastně pořádně na ničem neshodli.

Jedinou jistotou zůstávala návštěva sushi baru.

Dopolední lehký trénink nároďáku a hurá do města. Celý Gamla Stan ale i moderní část centra v člověka zanechá skvěle dojmy. Člověk i na ulici cítí neuvěřitelně pozitivní atmosféru vycházející z každého koutu a z každého člověka, kterého v ulicích potká.

Nátura Švédů je s Čechy prostě neporovnatelná.

Vysoký životní standard jde vidět na každém rohu Stockholmu a zároveň ze Švédů nedělá povýšené osobnosti. V tomhle ohledu se mi splnilo to, proč jsem chtěl Skandinávii, v tomhle případě konkrétně Švédsko, navštívit.

Přesun do sushi baru, pro mě další premiéra.

Není tomu tak dávno, kdy bych podobné jídlo odmítl vůbec vyzkoušet a byl k němu nesmírně skeptický. I sushi mě ale příjemné překvapilo. Není to pro teď tak, že bych ho najednou potřeboval vyhledávat, ale byla to příjemná novinka a splnění tradice eSports.

Vědomi si nejnáročnějšího programu následující den jsme ale celý program i v sushi baru nemohli příliš natahovat.

Půlnoční návrat domů a probíhající přípravy na sobotní den, kdy nás všechny čekala největší porce práce. Dopolední duel naší reprezentace proti Suomi opět vítězně a my se mohli jen těšit, co nám v odpoledním zápase předvedou domácí Švédové proti Rudé mašině, jak se Rusové rádi přezdívají.

Upřímně sám nevím, zda to bylo faktem, že jsem daný zápas komentoval a byl tak do něj maximálně vtažen, ale pro mě osobně předvedli Tre Kronor a Sborná ve vzájemném měření sil nejlepší hokej na celém turnaji.

Svěřenci trenéra Vorobjeva jej možná i trochu nespravedlivě prohráli, ale to je ve výsledku to, proč ten hokej všichni milujeme. A co si budeme povídat, nás Čechy každá prohra Rusů v koutku duše potěší. Navíc zajistila už po druhém hracím dni vítězství naší reprezentace na celém turnaji.

Vítězství Švédských hokejových her po 25 letech.

Celá sobota se už seběhla hrozně rychle. Ani jsme se nestačili otočit a byl tady poslední večer strávený ve Švédsku. Bylo to jen pět dní, ale člověk už začíná rekapitulovat, co všechno mu vlastně práce, kterou miluje, umožnila zažít.

Hektická neděle, kdy nás ihned po zápase našich kluků proti Rusákům čekal po rozhovorech okamžitý transfer na letiště. Je trochu škoda, že nám unikl zápas severních rivalů, ale člověk nemůže chtít všechno, že ano.

Po šesté hodině večerní nasedáme do letadla a pomalu odlétáme do naší domoviny. Začínají mne přepadat myšlenky s chtíčem ve Švédsku zůstat minimálně na rok. Celý večerní let jsem jen zmítal, jakou příležitost jsem díky práci u hokeje, kterou miluju, dostal.

Rád budu mimo hokejové zážitky a návštěvu Stockholmu jako takovou vzpomínat i na mou nechtěnou lekci Valašštiny, kterou se kolegové po celou dobu pobytu výborně bavili. Tož snad jsem svůj region reprezentoval na úrovni.

Nerad bych zapomněl na kohokoliv důležitého, ale z firemní sféry velké díky Davidovi za nominaci, celé naší partě ze Švédska za společně strávený necelý týden a v neposlední řadě mému kolegovi z redakce Richardovi. To on stál na úplném začátku mé práce u eSports a doprovází mě při ní dodnes.

Det var trevligt att träffas, Sverige!

Petr Sumbal

Finská Karjala? Zážitek na jedničku

V listopadu roku 2018 jsem poprvé dostal možnost s eSports vycestovat na zahraniční akci, podíval jsem se do Finska na hokejový Karjala Cup. Celá akce byla od začátku až do konce bez chybičky, díky všem zúčastněným za skvělou partu a úžasný zážitek.

Jelikož právě píši svůj první blog na půdě eSports, snad nebude vadit, když začnu trošku víc zeširoka. Když jsem byl malý, chtěl jsem se stát sportovním komentátor, jako jsou Robert Záruba, Michal Dusík, Jaromír Bosák nebo Pavel Čapek. Těch zápasů počítačového NHL, které jsem při hraní odkomentoval… Pak mě sen začal postupně opouštět, na žurnalistiku jsem nešel, vybral si školu technického zaměření. Sport jsem ale samozřejmě dál jako dychtivý fanoušek sledoval, takže když se naskytla příležitost začít psát pro onlajny.com, skočil jsem po ní všemi deseti. Už od mých začátků jsem si rád pročítal zdejší blogy zkušenějších kolegů a říkal si, jaké by to bylo, si někdy taky nějaký turnaj v roli žurnalisty vyzkoušet. Snad jsem ani nevěřil, že by se to mohlo někdy stát. Ale přesto teď píšu tyto řádky, takže se to povedlo.

A tím se dostávám k hlavnímu tématu tohoto blogu, totiž k hokejovému turnaji Karjala Cup ve Finsku a mým nezapomenutelným zážitkům z něj. O nominaci jsem se dozvěděl v létě na tradičním espoťáckém srazu, na kterém jsem byl podruhé. Už jsem měl za sebou pár akcí, zažil jsem různé turnaje v hokejbalu, inline hokeji nebo tenisu. Ale tohle bylo něco jiného. Zahraničí. Finsko. Reprezentační hokejové áčko. Prostě super.

Od léta jsem se samozřejmě těšil a než jsem se nadál, byl tu byl listopad, tedy měsíc konání prvního turnaje tradiční série Euro Hockey Tour. Odlétat jsem měli ve čtvrtek dopoledne z Prahy. Jelikož jsem z Moravy, už dostat se na letiště včas pro mě byla slušná výzva. Z Ostravy jsem vyjížděl vlakem někdy po druhé hodině, jelikož jsem nechtěl riskovat, aby mi zpoždění zkomplikovalo situaci. Ve vlaku jsem spal asi hodinu, zbytek času jsem si projížděl soupisky všech zúčastněných zemí a hledal všemožné novinky. Chtěl jsem být připravený.

Na ruzyňském letišti jsem se postupně setkal se čtyřmi kolegy, se kterými jsme dostali zpravodajství z Karjaly na starosti. Znal jsem jediného Kubu Slunečka, seznámil jsem se proto s Honzou Tajzlerem, srdcařem ze Vsetína, Matějem Hodovalem, nadšencem z Karlových Varů, a Martinem Krásným, borcem ze Žďáru nad Sázavou. Musím říct, že na všech akcích, co jsem s eSports zatím byl, jsem měl možnost potkat jen samé skvěle lidi, a ani tato parta nebyla výjimkou.

Let proběhl hladce, ale měl drobné zpoždění, takže Kuba rozhodl, že já, jakožto onlajnista jediného utkání, které nás ve čtvrtek čekalo, pojedu z letiště rovnou do haly a zbytek se půjde ubytovat a pak dorazí. K ikonické Hartwall Aréně jsem dojel bez problému, horší bylo se dostat dovnitř, ale to se také asi při třetím kolečku kolem haly povedlo, vstup pro média jsem konečně našel, a mohl si vyzvednout akreditaci.

Po zápase Finsko - Rusko, který jsem odkomentoval, jsem už měl pro tento den volno, takže jsem jen sledoval, jak ostatní kluci, kteří během zápasu dorazili, nabírají první ohlasy hráčů obou týmů.

Uvězněni s Kimem

Pátek byl pro hokejisty volným dnem, nehrálo se. Takže i my jsme měli volnější program a šli jsme tedy prozkoumat centrum Helsinek. Protože na historické památky zrovna moc nejsem, na jména kostelů či klášterů, které jsme si zvenku či zevnitř prohlédli, si už nevzpomenu. Na co ale rozhodně zapomenout nejde, to byla naše zpáteční cesta do našeho propůjčeného bytu.

Už během výletu jsme se setkali s bývalým finským rozhodčím jménem Kim, známým od Martina. Ten nám slíbil, že nás domů odveze autem, a to i přesto, že nás bylo dohromady i s ním šest.  Když jsme ale chtěli odjet z parkoviště u jednoho kostela, jaksi to nešlo, protože již byl výjezd zatarasený závorou. Ta samozřejmě nešla objet ani nijak odstranit. Takže začalo čekání. Poplatek za otevření závory po otvírací době kostela byl za strašnou pálku, asi padesát nebo sto euro, už nevím přesně. Ale prostě naprosto přemrštěné. Kim se jal celou situaci řešit po svém. Nejprve zavolal na číslo uvedené u závory, ale jak nám prozradil, zřízenci se mu jen vysmáli, bez zaplacení nás prý nepustí. Tak se čekalo dál. Kim už byl docela bezradný a bylo vidět, že se to v něm vaří. Nakonec pomohlo, až když zavolal na tísňovou linku (fakt!) a po dalším čekání jsme se dočkali příjezdu osoby, která nás z vězení konečně vysvobodila.

Jenomže to bylo asi až po dvou hodinách. Všichni byli vyhladovělí, unavení z nekonečného čekání, takže z naplánovaného programu, tedy návštěvě hokejového zápasu nižší finské ligy spolu s Kimem samozřejmě sešlo. Po příjezdu domů jsem tedy jen rychle uvařil pro všechny večeři a den byl téměř u konce. Večer ještě do bytu dorazil Adam Bagar, který přijel společně s českou reprezentací, seznámil jsem se tedy ještě s ním, Porubákem žijícím v Praze.

Nemluvný Kaprizov, Záruba, finské pivo

Sobota byla našim nejvytíženějším dnem, to už jsme začali makat opravdu naplno. Ráno jsme navštívili trénink našeho národního týmu, na který jsem se hodně těšil. Trochu mě zamrzelo, že se nekonal v proslulé hartwallské jeskyni a vlastně jsme z něj ani nakonec moc neviděli. Kluci po něm nabrali hlasy českých hráčů.

A pak už následovala dvě utkání. Nejprve Švédsko - Rusko. Po něm jsem dostal za úkol vyzpovídat hvězdu KHL Kirilla Kaprizova, střelce vítězné branky v prodloužení finále olympiády v Pchjongčchangu. Byl jsem trochu nervózní, protože rozhovor anglicky před kamerou, to byla pro mě novinka. A sám Kaprizov mi to taky moc neulehčil, jelikož neuměl anglicky a navíc se mu moc nechtělo mluvit. Rozhovor tedy probíhal tak, že jsem se zeptal v angličtině, vedoucí ruské výpravy to Kirillovi přeložil a on odpovídal. Další svízel byla v tom, že ve většině odpovědí si Kaprizov vystačil jen se slovy da a nět, na které jsem ani zpětný překlad nepotřeboval. Jeho rekordně dlouhá odpověď mohla mít tak pět slov. Ani jsem si tedy nestihl v hlavně zformulovat další otázku a on už se na mě koukal, co bude dál, aby mě mohl potom zase odbýt nějakou rychlou frází. Takže celkem zklamání, ale už jen příležitost si promluvit s možnou budoucí hvězdou NHL, to beru!

Další práce mě čekala po českém zápase proti Finům. Bohužel jsme prohráli po hodně slabém výkonu 0:3, takže nálada nebyla moc dobrá, ale jinak vše proběhlo v pohodě. Udělal jsem rozhovor s nováčkem v reprezentaci, útočníkem Radovanem Pavlíkem, pro hradeckou redakci. Skvělé pak bylo při práci sledovat ostatní přítomné novináře, hlavně Roberta Zárubu, jak na hráče s obrovskou lehkostí a nadhledem sype z rukávu jednu otázku za druhou, a jak ty navíc mají i smysl, žádné ohrané fráze, na které by mohly přijít tradiční nacvičené odpovědi. Z toho si určitě odnesu dost zkušeností do budoucna.

Večer jsme pak zašli utužit partu a poznat místní kulturu do hospody, přidal se k nám ještě Lukáš Kratochvíl, který jinak bydlel v hotelu spolu s reprezentací a staral se o sociální sítě národního týmu. Pivo tu nebylo nejlepší a ani nejlevnější, ale i tak jsme si to myslím užili dost, zase jsme se o něco lépe poznali a byla prostě sranda.

Češi konečně vítězní!

V neděli nás čekal znovu velký zápřah, opět se hrály dva zápasy. Češi šli na řadu tentokrát jako první a i když už bylo jasné, že skončí na Karjale poslední, aspoň porazili po slušném výkonu 5:2 Rusko, naopak už jistého vítěze turnaje. Já jsem u toho byl se svým onlajnem. Po zápase zase následovaly tradiční rozhovory, od kterých jsem však tentokrát měl jako onlajnista volno. Po obědě jsem si byl poprvé trochu více projít halu a zaměřil jsem se hlavně na suvenýry, kterých všude bylo plno. Nakonec jsem si vybral kšiltovku s logem místního Jokeritu, která mi bude celou akci navždy připomínat.

Posledním zápasem bylo severské derby Finska se Švédskem. U něj sem dostal za úkol pořídit rozhovor s někým z Finů. Přiznám se, že z mladého a neokoukaného finského výběru pro mě byla většina jmen naprosto neznámých, tak jsem si vybral Mikku Lehtonena, obránce hrajícího švédskou SHL. A byla to trefa. Na rozdíl od Kaprizova mluvil Lehtonen skvěle, takže tady už jsem byl se sebou a s celým rozhovorem, ze kterého poté vznikl článek na hokej.cz, spokojený.

Suši? Nikdy víc!

Pondělí, to už pro nás bylo dnem za odměnu, protož jsme měli letět až odpoledne a kromě nějakých dodělávek z neděle jsme už měli volno. Znovu jsme se tedy vydali do města, sehnal jsem povinné propisky jako dárek domů, a přišlo také to, čeho jsem se celou dobu obával nejvíc. Věděl jsem, že tradicí esporťáckých akcí je konzumace suši, které ale nemám rád, tak jsem doufal, že se na to třeba zapomene. Jenže nezapomnělo. Nabral jsem si odvážně docela velkou porci něčeho, u čeho jsem si myslel, že by to nemuselo být z ryb. Jenže ani tak to nešlo sníst, naštěstí mi vydatně pomohli Kuba s Adamem.

A to je vlastně z mého finského dobrodružství všechno. Následoval už jen odpolední bezproblémový přelet zpátky do Česka, rozloučení s ostatními a noční příjezd domů. S hlavou plných zážitků, na které nezapomenu. A kdyby jo, tak tenhle blog mi je vždy zase spolehlivě připomene.

Na závěr se sluší poděkovat za to, že jsem dostal důvěru na Karjalu jet, moc jsem si to celé užil. Snad jsem nezklamal, strašně doufám, že to pro mě nebyla poslední akce podobného ražení s eSports.

Matěj Hodoval

Karjala Cup: Jako blesk z čistého nebe

Jako blesk z čistého nebe. Píše se pondělní podvečer a v bytě v jednom z nejhezčích měst České republiky, čímž mám na mysli samozřejmě jen a pouze Karlovy Vary, zvoní mobilní telefon. Po dlouhém přemýšlení, zda neznámé číslo vyslechnout, jsem hovor přeci jen přijal.

„Ahoj Matěji, tady David…“

Byl jsem překvapený. Čtyři dny před zahájením úvodní zastávky Euro Hockey Tour jsem dostal povolávací rozkaz, vinou úrazu totiž David přišel o jednoho redaktora, a tak přišla řada na mě. Po chvilce paniky, kdy jsem zjistil, že mám propadlý pas, chvilce obav, že po operaci cestu nezvládnu, jsem nabídku přijal.

Od nynějška si budu okamžitě ukládat všechny kontakty, ve finále jsem toho mohl dost litovat, říkal jsem si.

Než jsem stihl pozvánku pořádně vstřebat, seděl jsem v autobuse směr letiště. Jak je mým zvykem, na místě jsem byl první. S nervozitou jsem očekával ostatní. Samosebou jsem byl na špatném terminálu, takže po radě od neznámého muže jsem v rámci možností rychle spěchal na správné místo. Po domlouvání přes messenger skupinu jsem konečně našel své kolegy na mou premiérovou akci.

Do země tisíce jezer se společně se mnou vypravila skupina v čele s Kubou Slunečkem. Mimo něj ji tvořil Petr Sumbal, Honza Tajzler a Martin Krásný. V hlavním finském městě nás doplnili Lukáš Kratochvíl s Adamem Bajgarem. Mimochodem, opravdu jsem vyšší než Adam.

Seznámil jsem se se svými společníky, které jsem neušetřil poznámek o postupu Energie do nejvyšší soutěže, zatímco jejich kluby se brouzdají v první lize. A ve druhé, promiň Martine. Následně jsme vyrazili na letadlo.

Let proběhl bez problémů, po přesazení na sedadlo u únikového východu, kde se dočká komfortu i dvoumetrová věž z lázeňského města, jsem ho takřka celý prospal. Přistáli jsme na letišti v Helsinkách a okamžitě jsem ucítil severskou atmosféru. Nádhera. Jenže času na rozjímání jsme příliš neměli, navíc jsme museli vyslat Petra vlakem, aby byl na hale včas. Pro ostatní tu byl místní rozvoz v podobě Martinova známého, Kima.

Kim je bývalý rozhodčí, jenž má v Česku mnoho známých. Pokud o něm chcete vědět více, Martin s ním dělal během našeho pobytu rozhovor. Kim nás dovezl až na ubytování, které předčilo má očekávání. Dlouho jsme se však nezdrželi, vzali na sebe slušné oblečení a spěchali směr Hartwall Arena.

Spadla mi brada. Arena, ve které hraje své domácí zápasy Jokerit, je zkrátka fascinující. Nemluvě o press centru s výborným občerstvením a mix zoně, odkud jsme pro české fanoušky točili ohlasy s hráči. Můj debut se známým modrým mikrofonem byl na dohled. Plný nervozity jsem zastavil finského velikána Marka Anttilu. Angličtina nezklamala, první zkoušku jsem obstál. Méně štěstí měl Honza, jenž se odvážil připravit si otázky na jednoho z Rusů. Zbytečně, ačkoliv nám tiskový mluvčí sborné tvrdil, že hráče zavolá, nedočkali jsme se.

Protože česká reprezentace dorazila do dění Karjala Cupu až v sobotu, měla naše posádka v pátek převážně volno. Za doprovodu Kima jsme objeli několik helsinských památek. To jsme ovšem netušili, že u jedné z nich se nedobrovolně zdržíme o dvě hodiny déle, než jsme měli v plánu. Snahu opustit parkoviště nám překazila brána a cedule, která oznamovala, že od šestnácti hodin parkoviště zavírá a pokud má někdo zájem odjet, nechť si připraví 50 euro. Kim obvolal policii s tím, že jsme přijeli stejně později a navíc, že jsme ceduli nikde neviděli. Vše se nakonec vyřešilo, akorát nám to zabralo více času, poněvadž policie ve Finsku funguje trochu jinak, než u nás. Padesát euro jsme platit nemuseli a naše cesta směřovala na ubytování.

Drtivou většinu soboty jsme strávili v Hartwall Areně, kde měl dopoledně trénink český výběr, po něm následovalo nabírání materiálu pro klubové weby a hokej.cz. Po prvním utkání dne se navíc Petrovi podařilo mluvit s Kirillem Kaprizovem, za pomoci tlumočníka ze sebe Rus vydal dohromady asi deset slov. Ale počítá se to. Večer se ještě utkal domácí výběr s Čechy, po němž směřovaly naše kroky do podniku nedalekého od našeho ubytování. Jakožto jediný nezletilý jsem se spokojil s kolovým nápojem. Po dostačujícím množství pivního moku a koly jsme se přes déšť vydali do bytu, kde jsme ještě prodiskutovali další část noci. Doufám, že po mém sebejistém projevu o karlovarském mužstvu nespadne Energie zpět do nižší soutěže.

Poslední den. Od rána na hale, po skončení poledního představení národního týmu navíc přicházíme o Martina s Lukášem, kteří dolétají společně s reprezentací. Na závěr turnaje jsem měl možnost pořídit rozhovor se švédským lodivodem Rikardem Grönborgerm. Sympatický chlapík, snad mu někdy angažmá v NHL vyjde. To bylo vše, smutně jsme se loučili s dějištěm Karjala Cupu a naše kroky směřovaly zpět do bytu, kde jsme dopsali poslední články spojené s touto akcí.

Nezapomněli jsme. Co by to bylo za eSports akci bez sushi. Před odletem do naší vlasti jsme ještě zašli do místního podniku naplnit své žaludky japonskou specialitou. A protože bych se rád ještě někdy nějaké akce účastnil, svoje hodnocení na tento pokrm sem přikládat nebudu.

Na závěr nás potkala ještě poslední potíž. Naše zavazadla překročila váhový limit, s Kubou jsme tedy za pomocí těžkých matematických vzorců a úvah snížili počet nepovolených příručních zavazadel na dvě. Doplatili jsme tedy dva kufry a nedlouho poté z Helsinek odletěli.

Bylo to pro mě něco nezapomenutelného. První akce snad nemohla dopadnout lépe, za což vděčím i partě, která tam se mnou byla. Všichni jsme zažili spoustu vtipných momentů a troufám si říct, že odvedli dobrou práci. Po náročné operaci skoliózy, kterou jsem absolvoval v létě a během které jsem prožil nelehké časy, jsem si vše vynahradil ve Finsku. Děkuji kolegům za veškerou pomoc a eSports za tu možnost, zážitky a fantastickou zkušenost.

- Kanadská výzva bez českého úspěchu (20.02.2019)
- Zklamání české dvacítky a Jack Hughes. Na druhé straně planety za životními zážitky (20.01.2019)
- Moje dětská traumata (29.12.2018)
- Áda bez salámů, Pelda bez prstů aneb Cesta do Edmontonu (13.10.2018)
- V Rusku jsme byli za krále (01.10.2018)
- Do Itálie za inline hokejem (16.08.2018)
- Ráno jedu dál, mě čeká další sál (16.08.2018)
- Být, žít a pít jako Dán. Vstoupit podruhé do stejné řeky? Je to o zážitcích (10.07.2018)
- Z druhé ligy až na mistrovství světa (09.07.2018)
- Do skvělého Dánska nejen za hokejem (02.07.2018)