Pro lidi s vášní pro hokej
Finská Karjala? Zážitek na jedničku Petr Sumbal

V listopadu roku 2018 jsem poprvé dostal možnost s eSports vycestovat na zahraniční akci, podíval jsem se do Finska na hokejový Karjala Cup. Celá akce byla od začátku až do konce bez chybičky, díky všem zúčastněným za skvělou partu a úžasný zážitek.

Jelikož právě píši svůj první blog na půdě eSports, snad nebude vadit, když začnu trošku víc zeširoka. Když jsem byl malý, chtěl jsem se stát sportovním komentátor, jako jsou Robert Záruba, Michal Dusík, Jaromír Bosák nebo Pavel Čapek. Těch zápasů počítačového NHL, které jsem při hraní odkomentoval… Pak mě sen začal postupně opouštět, na žurnalistiku jsem nešel, vybral si školu technického zaměření. Sport jsem ale samozřejmě dál jako dychtivý fanoušek sledoval, takže když se naskytla příležitost začít psát pro onlajny.com, skočil jsem po ní všemi deseti. Už od mých začátků jsem si rád pročítal zdejší blogy zkušenějších kolegů a říkal si, jaké by to bylo, si někdy taky nějaký turnaj v roli žurnalisty vyzkoušet. Snad jsem ani nevěřil, že by se to mohlo někdy stát. Ale přesto teď píšu tyto řádky, takže se to povedlo.

A tím se dostávám k hlavnímu tématu tohoto blogu, totiž k hokejovému turnaji Karjala Cup ve Finsku a mým nezapomenutelným zážitkům z něj. O nominaci jsem se dozvěděl v létě na tradičním espoťáckém srazu, na kterém jsem byl podruhé. Už jsem měl za sebou pár akcí, zažil jsem různé turnaje v hokejbalu, inline hokeji nebo tenisu. Ale tohle bylo něco jiného. Zahraničí. Finsko. Reprezentační hokejové áčko. Prostě super.

Od léta jsem se samozřejmě těšil a než jsem se nadál, byl tu byl listopad, tedy měsíc konání prvního turnaje tradiční série Euro Hockey Tour. Odlétat jsem měli ve čtvrtek dopoledne z Prahy. Jelikož jsem z Moravy, už dostat se na letiště včas pro mě byla slušná výzva. Z Ostravy jsem vyjížděl vlakem někdy po druhé hodině, jelikož jsem nechtěl riskovat, aby mi zpoždění zkomplikovalo situaci. Ve vlaku jsem spal asi hodinu, zbytek času jsem si projížděl soupisky všech zúčastněných zemí a hledal všemožné novinky. Chtěl jsem být připravený.

Na ruzyňském letišti jsem se postupně setkal se čtyřmi kolegy, se kterými jsme dostali zpravodajství z Karjaly na starosti. Znal jsem jediného Kubu Slunečka, seznámil jsem se proto s Honzou Tajzlerem, srdcařem ze Vsetína, Matějem Hodovalem, nadšencem z Karlových Varů, a Martinem Krásným, borcem ze Žďáru nad Sázavou. Musím říct, že na všech akcích, co jsem s eSports zatím byl, jsem měl možnost potkat jen samé skvěle lidi, a ani tato parta nebyla výjimkou.

Let proběhl hladce, ale měl drobné zpoždění, takže Kuba rozhodl, že já, jakožto onlajnista jediného utkání, které nás ve čtvrtek čekalo, pojedu z letiště rovnou do haly a zbytek se půjde ubytovat a pak dorazí. K ikonické Hartwall Aréně jsem dojel bez problému, horší bylo se dostat dovnitř, ale to se také asi při třetím kolečku kolem haly povedlo, vstup pro média jsem konečně našel, a mohl si vyzvednout akreditaci.

Po zápase Finsko - Rusko, který jsem odkomentoval, jsem už měl pro tento den volno, takže jsem jen sledoval, jak ostatní kluci, kteří během zápasu dorazili, nabírají první ohlasy hráčů obou týmů.

Uvězněni s Kimem

Pátek byl pro hokejisty volným dnem, nehrálo se. Takže i my jsme měli volnější program a šli jsme tedy prozkoumat centrum Helsinek. Protože na historické památky zrovna moc nejsem, na jména kostelů či klášterů, které jsme si zvenku či zevnitř prohlédli, si už nevzpomenu. Na co ale rozhodně zapomenout nejde, to byla naše zpáteční cesta do našeho propůjčeného bytu.

Už během výletu jsme se setkali s bývalým finským rozhodčím jménem Kim, známým od Martina. Ten nám slíbil, že nás domů odveze autem, a to i přesto, že nás bylo dohromady i s ním šest.  Když jsme ale chtěli odjet z parkoviště u jednoho kostela, jaksi to nešlo, protože již byl výjezd zatarasený závorou. Ta samozřejmě nešla objet ani nijak odstranit. Takže začalo čekání. Poplatek za otevření závory po otvírací době kostela byl za strašnou pálku, asi padesát nebo sto euro, už nevím přesně. Ale prostě naprosto přemrštěné. Kim se jal celou situaci řešit po svém. Nejprve zavolal na číslo uvedené u závory, ale jak nám prozradil, zřízenci se mu jen vysmáli, bez zaplacení nás prý nepustí. Tak se čekalo dál. Kim už byl docela bezradný a bylo vidět, že se to v něm vaří. Nakonec pomohlo, až když zavolal na tísňovou linku (fakt!) a po dalším čekání jsme se dočkali příjezdu osoby, která nás z vězení konečně vysvobodila.

Jenomže to bylo asi až po dvou hodinách. Všichni byli vyhladovělí, unavení z nekonečného čekání, takže z naplánovaného programu, tedy návštěvě hokejového zápasu nižší finské ligy spolu s Kimem samozřejmě sešlo. Po příjezdu domů jsem tedy jen rychle uvařil pro všechny večeři a den byl téměř u konce. Večer ještě do bytu dorazil Adam Bagar, který přijel společně s českou reprezentací, seznámil jsem se tedy ještě s ním, Porubákem žijícím v Praze.

Nemluvný Kaprizov, Záruba, finské pivo

Sobota byla našim nejvytíženějším dnem, to už jsme začali makat opravdu naplno. Ráno jsme navštívili trénink našeho národního týmu, na který jsem se hodně těšil. Trochu mě zamrzelo, že se nekonal v proslulé hartwallské jeskyni a vlastně jsme z něj ani nakonec moc neviděli. Kluci po něm nabrali hlasy českých hráčů.

A pak už následovala dvě utkání. Nejprve Švédsko - Rusko. Po něm jsem dostal za úkol vyzpovídat hvězdu KHL Kirilla Kaprizova, střelce vítězné branky v prodloužení finále olympiády v Pchjongčchangu. Byl jsem trochu nervózní, protože rozhovor anglicky před kamerou, to byla pro mě novinka. A sám Kaprizov mi to taky moc neulehčil, jelikož neuměl anglicky a navíc se mu moc nechtělo mluvit. Rozhovor tedy probíhal tak, že jsem se zeptal v angličtině, vedoucí ruské výpravy to Kirillovi přeložil a on odpovídal. Další svízel byla v tom, že ve většině odpovědí si Kaprizov vystačil jen se slovy da a nět, na které jsem ani zpětný překlad nepotřeboval. Jeho rekordně dlouhá odpověď mohla mít tak pět slov. Ani jsem si tedy nestihl v hlavně zformulovat další otázku a on už se na mě koukal, co bude dál, aby mě mohl potom zase odbýt nějakou rychlou frází. Takže celkem zklamání, ale už jen příležitost si promluvit s možnou budoucí hvězdou NHL, to beru!

Další práce mě čekala po českém zápase proti Finům. Bohužel jsme prohráli po hodně slabém výkonu 0:3, takže nálada nebyla moc dobrá, ale jinak vše proběhlo v pohodě. Udělal jsem rozhovor s nováčkem v reprezentaci, útočníkem Radovanem Pavlíkem, pro hradeckou redakci. Skvělé pak bylo při práci sledovat ostatní přítomné novináře, hlavně Roberta Zárubu, jak na hráče s obrovskou lehkostí a nadhledem sype z rukávu jednu otázku za druhou, a jak ty navíc mají i smysl, žádné ohrané fráze, na které by mohly přijít tradiční nacvičené odpovědi. Z toho si určitě odnesu dost zkušeností do budoucna.

Večer jsme pak zašli utužit partu a poznat místní kulturu do hospody, přidal se k nám ještě Lukáš Kratochvíl, který jinak bydlel v hotelu spolu s reprezentací a staral se o sociální sítě národního týmu. Pivo tu nebylo nejlepší a ani nejlevnější, ale i tak jsme si to myslím užili dost, zase jsme se o něco lépe poznali a byla prostě sranda.

Češi konečně vítězní!

V neděli nás čekal znovu velký zápřah, opět se hrály dva zápasy. Češi šli na řadu tentokrát jako první a i když už bylo jasné, že skončí na Karjale poslední, aspoň porazili po slušném výkonu 5:2 Rusko, naopak už jistého vítěze turnaje. Já jsem u toho byl se svým onlajnem. Po zápase zase následovaly tradiční rozhovory, od kterých jsem však tentokrát měl jako onlajnista volno. Po obědě jsem si byl poprvé trochu více projít halu a zaměřil jsem se hlavně na suvenýry, kterých všude bylo plno. Nakonec jsem si vybral kšiltovku s logem místního Jokeritu, která mi bude celou akci navždy připomínat.

Posledním zápasem bylo severské derby Finska se Švédskem. U něj sem dostal za úkol pořídit rozhovor s někým z Finů. Přiznám se, že z mladého a neokoukaného finského výběru pro mě byla většina jmen naprosto neznámých, tak jsem si vybral Mikku Lehtonena, obránce hrajícího švédskou SHL. A byla to trefa. Na rozdíl od Kaprizova mluvil Lehtonen skvěle, takže tady už jsem byl se sebou a s celým rozhovorem, ze kterého poté vznikl článek na hokej.cz, spokojený.

Suši? Nikdy víc!

Pondělí, to už pro nás bylo dnem za odměnu, protož jsme měli letět až odpoledne a kromě nějakých dodělávek z neděle jsme už měli volno. Znovu jsme se tedy vydali do města, sehnal jsem povinné propisky jako dárek domů, a přišlo také to, čeho jsem se celou dobu obával nejvíc. Věděl jsem, že tradicí esporťáckých akcí je konzumace suši, které ale nemám rád, tak jsem doufal, že se na to třeba zapomene. Jenže nezapomnělo. Nabral jsem si odvážně docela velkou porci něčeho, u čeho jsem si myslel, že by to nemuselo být z ryb. Jenže ani tak to nešlo sníst, naštěstí mi vydatně pomohli Kuba s Adamem.

A to je vlastně z mého finského dobrodružství všechno. Následoval už jen odpolední bezproblémový přelet zpátky do Česka, rozloučení s ostatními a noční příjezd domů. S hlavou plných zážitků, na které nezapomenu. A kdyby jo, tak tenhle blog mi je vždy zase spolehlivě připomene.

Na závěr se sluší poděkovat za to, že jsem dostal důvěru na Karjalu jet, moc jsem si to celé užil. Snad jsem nezklamal, strašně doufám, že to pro mě nebyla poslední akce podobného ražení s eSports.

Starší články:
Colisee Pepsi
hokejová radost
Matěj Hodoval

Karjala Cup: Jako blesk z čistého nebe

Jako blesk z čistého nebe. Píše se pondělní podvečer a v bytě v jednom z nejhezčích měst České republiky, čímž mám na mysli samozřejmě jen a pouze Karlovy Vary, zvoní mobilní telefon. Po dlouhém přemýšlení, zda neznámé číslo vyslechnout, jsem hovor přeci jen přijal.

„Ahoj Matěji, tady David…“

Byl jsem překvapený. Čtyři dny před zahájením úvodní zastávky Euro Hockey Tour jsem dostal povolávací rozkaz, vinou úrazu totiž David přišel o jednoho redaktora, a tak přišla řada na mě. Po chvilce paniky, kdy jsem zjistil, že mám propadlý pas, chvilce obav, že po operaci cestu nezvládnu, jsem nabídku přijal.

Od nynějška si budu okamžitě ukládat všechny kontakty, ve finále jsem toho mohl dost litovat, říkal jsem si.

Než jsem stihl pozvánku pořádně vstřebat, seděl jsem v autobuse směr letiště. Jak je mým zvykem, na místě jsem byl první. S nervozitou jsem očekával ostatní. Samosebou jsem byl na špatném terminálu, takže po radě od neznámého muže jsem v rámci možností rychle spěchal na správné místo. Po domlouvání přes messenger skupinu jsem konečně našel své kolegy na mou premiérovou akci.

Do země tisíce jezer se společně se mnou vypravila skupina v čele s Kubou Slunečkem. Mimo něj ji tvořil Petr Sumbal, Honza Tajzler a Martin Krásný. V hlavním finském městě nás doplnili Lukáš Kratochvíl s Adamem Bajgarem. Mimochodem, opravdu jsem vyšší než Adam.

Seznámil jsem se se svými společníky, které jsem neušetřil poznámek o postupu Energie do nejvyšší soutěže, zatímco jejich kluby se brouzdají v první lize. A ve druhé, promiň Martine. Následně jsme vyrazili na letadlo.

Let proběhl bez problémů, po přesazení na sedadlo u únikového východu, kde se dočká komfortu i dvoumetrová věž z lázeňského města, jsem ho takřka celý prospal. Přistáli jsme na letišti v Helsinkách a okamžitě jsem ucítil severskou atmosféru. Nádhera. Jenže času na rozjímání jsme příliš neměli, navíc jsme museli vyslat Petra vlakem, aby byl na hale včas. Pro ostatní tu byl místní rozvoz v podobě Martinova známého, Kima.

Kim je bývalý rozhodčí, jenž má v Česku mnoho známých. Pokud o něm chcete vědět více, Martin s ním dělal během našeho pobytu rozhovor. Kim nás dovezl až na ubytování, které předčilo má očekávání. Dlouho jsme se však nezdrželi, vzali na sebe slušné oblečení a spěchali směr Hartwall Arena.

Spadla mi brada. Arena, ve které hraje své domácí zápasy Jokerit, je zkrátka fascinující. Nemluvě o press centru s výborným občerstvením a mix zoně, odkud jsme pro české fanoušky točili ohlasy s hráči. Můj debut se známým modrým mikrofonem byl na dohled. Plný nervozity jsem zastavil finského velikána Marka Anttilu. Angličtina nezklamala, první zkoušku jsem obstál. Méně štěstí měl Honza, jenž se odvážil připravit si otázky na jednoho z Rusů. Zbytečně, ačkoliv nám tiskový mluvčí sborné tvrdil, že hráče zavolá, nedočkali jsme se.

Protože česká reprezentace dorazila do dění Karjala Cupu až v sobotu, měla naše posádka v pátek převážně volno. Za doprovodu Kima jsme objeli několik helsinských památek. To jsme ovšem netušili, že u jedné z nich se nedobrovolně zdržíme o dvě hodiny déle, než jsme měli v plánu. Snahu opustit parkoviště nám překazila brána a cedule, která oznamovala, že od šestnácti hodin parkoviště zavírá a pokud má někdo zájem odjet, nechť si připraví 50 euro. Kim obvolal policii s tím, že jsme přijeli stejně později a navíc, že jsme ceduli nikde neviděli. Vše se nakonec vyřešilo, akorát nám to zabralo více času, poněvadž policie ve Finsku funguje trochu jinak, než u nás. Padesát euro jsme platit nemuseli a naše cesta směřovala na ubytování.

Drtivou většinu soboty jsme strávili v Hartwall Areně, kde měl dopoledně trénink český výběr, po něm následovalo nabírání materiálu pro klubové weby a hokej.cz. Po prvním utkání dne se navíc Petrovi podařilo mluvit s Kirillem Kaprizovem, za pomoci tlumočníka ze sebe Rus vydal dohromady asi deset slov. Ale počítá se to. Večer se ještě utkal domácí výběr s Čechy, po němž směřovaly naše kroky do podniku nedalekého od našeho ubytování. Jakožto jediný nezletilý jsem se spokojil s kolovým nápojem. Po dostačujícím množství pivního moku a koly jsme se přes déšť vydali do bytu, kde jsme ještě prodiskutovali další část noci. Doufám, že po mém sebejistém projevu o karlovarském mužstvu nespadne Energie zpět do nižší soutěže.

Poslední den. Od rána na hale, po skončení poledního představení národního týmu navíc přicházíme o Martina s Lukášem, kteří dolétají společně s reprezentací. Na závěr turnaje jsem měl možnost pořídit rozhovor se švédským lodivodem Rikardem Grönborgerm. Sympatický chlapík, snad mu někdy angažmá v NHL vyjde. To bylo vše, smutně jsme se loučili s dějištěm Karjala Cupu a naše kroky směřovaly zpět do bytu, kde jsme dopsali poslední články spojené s touto akcí.

Nezapomněli jsme. Co by to bylo za eSports akci bez sushi. Před odletem do naší vlasti jsme ještě zašli do místního podniku naplnit své žaludky japonskou specialitou. A protože bych se rád ještě někdy nějaké akce účastnil, svoje hodnocení na tento pokrm sem přikládat nebudu.

Na závěr nás potkala ještě poslední potíž. Naše zavazadla překročila váhový limit, s Kubou jsme tedy za pomocí těžkých matematických vzorců a úvah snížili počet nepovolených příručních zavazadel na dvě. Doplatili jsme tedy dva kufry a nedlouho poté z Helsinek odletěli.

Bylo to pro mě něco nezapomenutelného. První akce snad nemohla dopadnout lépe, za což vděčím i partě, která tam se mnou byla. Všichni jsme zažili spoustu vtipných momentů a troufám si říct, že odvedli dobrou práci. Po náročné operaci skoliózy, kterou jsem absolvoval v létě a během které jsem prožil nelehké časy, jsem si vše vynahradil ve Finsku. Děkuji kolegům za veškerou pomoc a eSports za tu možnost, zážitky a fantastickou zkušenost.

Filip Kortus

Kanadská výzva bez českého úspěchu

Už samotná nominace ve mne vyvolala euforii a vlnu entusiasmu. Už od dětství jsem si přál se za oceán podívat a ještě před dovršením dvaceti let se mi to povedlo. Díky eSports jsem se o vánočních svátcích vypravil do míst, o kterých se může mnohým hokejovým fanouškům jenom zdát.

[Více »]

Johan Čáp

Zklamání české dvacítky a Jack Hughes. Na druhé straně planety za životními zážitky

Kanada! Vancouver! Když mi David Schlegel prozradil nad vychlazeným Carlsbergem ve fanzóně hokejového šampionátu v Kodani mou nominaci na mistrovství světa dvacítek, byl jsem tehdy štěstím bez sebe. Dostat se někdy přes oceán byl můj dětský sen. Shodou náhod se vše důležité odehrávalo v místě, kde už notnou řádku let žije moje sestřenice. Od květnu dvojnásobná porce „těšingu“, když použiji ten oblíbený pubertální neologismus.

[Více »]

David Schlegel

Moje dětská traumata

Docela rád vyprávím příběhy ze svého života. Celkem neskromně si myslím, že díky svému dlouhému vedení i (snad jen) mírnému mimoňství jsem zažil docela dost neobvyklých zážitků a lidi občas říkají, že je dokážu i docela dobře podat. Dneska jsem se rozhodl vyprávět něco o svém dětství a emocích, které jsem během něj zažíval. Ty v podstatě formovaly mé budoucí názory a vůbec můj budoucí život.
[Více »]

- Áda bez salámů, Pelda bez prstů aneb Cesta do Edmontonu (13.10.2018)
- V Rusku jsme byli za krále (01.10.2018)
- Do Itálie za inline hokejem (16.08.2018)
- Ráno jedu dál, mě čeká další sál (16.08.2018)
- Být, žít a pít jako Dán. Vstoupit podruhé do stejné řeky? Je to o zážitcích (10.07.2018)
- Z druhé ligy až na mistrovství světa (09.07.2018)
- Do skvělého Dánska nejen za hokejem (02.07.2018)
- Dánská premiéra a zážitky na celý život (25.06.2018)
- Hokejový svátek v Dánsku? Životní výzva! (11.06.2018)
- Jak eSports dobývá svět na dalším kontinentě. Austrálie není samozřejmost (18.04.2018)