Pro lidi s vášní pro hokej
Áda bez salámů, Pelda bez prstů aneb Cesta do Edmontonu Marek Hedbávný

Dopředu jsme věděli, že cesta z Prahy do Red Deeru nebude legrace. A to jsme ještě netušili, co přijde na hranicích Německa s Dánskem…

[Více »]

Starší články:
Colisee Pepsi
hokejová radost
Marek Hedbávný

V Rusku jsme byli za krále

Náš ruský řidič se řítí asi tak stovkou, najednou zjistí, že si nejspíš nevšiml odbočky na Čeljabinsk a strhává to do zatáčky. Málem jsme vyletěli do škarpy, na poslední chvíli to ubrzdil.

[Více »]

vittrubicka

Do Itálie za inline hokejem

Autor: Vít Trubička

Stalo se to 18. června, kdy jsem čekal na metro na Hradčanské, během čehož mi zavolal David Schlegel, že by mě chtěl poslat na jednu akci. Ještě tam se mi podařilo s minimem signálu zjistit, že se jedná o mistrovství světa v inline hokeji. Protože to byla moje první zahraniční akce v rámci eSports, nebylo prakticky o čem přemýšlet a hned jak to šlo, nabídku a termín jsem přijal.

Prvním z velkých zážitků už byla samotná cesta z Prahy do Asiaga. První komplikace nastala ještě před odjezdem, neboť se jaksi počítalo s tím, že se bude jedna hráčka nabírat v Plzni, o čem ale nevěděli řidiči, kteří měli naplánovanou trasu a své střídání v Českých Budějovicích. Následovala trochu neplánovaná vyhlídková cesta napříč Alpami v Německu a Rakousku, během cesty jsme projížděli např. kolem největší hory Německa Zugspitze. Nějaký čas jsme i po Itálii bloudili, nakonec se ale podařilo najít tu správnou cestu k hotelu v Asiagu a já během dlouhé patnáctihodinové cesty poznal, s kým budu mít tu čest následujících deset dní spolupracovat.

První den v Asiagu se nesl ve znamení tréninků obou týmů. Ráno jsme si s Davidem Šimonem rozdělili práci, já se vydal s ženským týmem na stadion v Asiagu, kdežto David se vydal s juniory do Roany. Z celého turnaje jsme měli na starosti onlajny, reportáže, ohlasy a rozhovory ze zápasů českých týmů. Během tréninku jsem prozkoumal zázemí stadionu několikanásobného italského mistra, v současnosti úřadujícího vítěze Alpské hokejové ligy. V Asiagu byl útulný, poněkud starší stadion s masivní dřevěnou konstrukcí střechy. Jeho nevýhodou byla trochu menší press zóna, byť později, díky obětavé práci hlavní koordinátorky pro novináře, organizátoři doplnili další stůl se židlemi, navíc existovaly dvě novinářské lávky přímo na tribuně, jejich použití ale pro mě bylo limitováno množstvím energie v notebooku, neboť jsem měl o něco málo silnější zástrčku, než je zřejmě v Itálii zvykem. Místy se také nechtělo fungovat WiFi síti.

O něco lépe vypadal druhý stánek v sousední Roaně. Čtyři roky starý stadion slouží primárně jako rychlobruslařský ovál. Ostatně rychlobruslení je v tomto městečku velice populární, na mnoha místech bylo vidět bannery či plakáty s italskými účastníky Olympiády v Pchjončchangu v tomto sportu. Ale zpět ke stadionu, prostředí v Roaně se mi zdálo o něco příjemnější. Byť zde bylo vyhrazeno pro novináře pouhých pár míst v nejvyšší řadě tribuny, většinu zápasů jsme tu s Davidem byli sami dva na české zápasy. Výjimkou byl pouze čtvrtfinálový duel juniorů proti domácím Italům.

Samotný turnaj začal velice dobře, oba české celky vstoupili do kolotoče šampionátu pětigólovými demolicemi svých soupeřů. Holky pak snadností letu „Rakety na Mars“ (což byla písnička, kterou v autobuse cestou zpět na hotel oslavovaly každou výhru) prostupovaly celým turnajem, až se dostaly do finále. V něm narazily na obhájkyně zlata z USA. Z hlediska výkonu přinesl tento zápas téměř to samé, co v předchozích zápasech. Na rozdíl od nich ale Češky neměly tolik štěstí v koncovce. Obrovská snaha jim nakonec vynesla stříbrné medaile. Ovšem i druhé místo se muselo náležitě oslavit, neboť české hráčky se dostaly do finále poprvé po třech letech. Celé jejich vítězné tažení jsem měl také možnost odkomentovat na Onlajnech. Paradoxně až na finálový zápas, který jako jediný Češky prohrály.

Zatímco junioři se dlouho střelecky probouzeli. Základní skupinu nakonec zvládli zakončit na úspěšném druhém místě, ve čtvrtfinále však již na svou produktivitu narazili. Svěřenci Pavla Würtherleho se vydali jej sehrát do Roany, která pro juniorský celek byla před dvěma lety velice úspěšná. Letošní jediný zápas na tomto stadionu, navíc proti domácí Itálii, ale poslal juniory do bojů o páté místo. Až v něm se junioři rozstříleli ve velkém a dvěma demolicemi svých soupeřů páté místo uhájili.

Průběh šampionátu také přinesl dva volné dny. V prvním z nich jsem se s juniorským týmem vydal na jednu z mnoha prvoválečných pevností, které se v této oblasti nacházely. V nadmořské výšce 1720 m se nacházela poměrně zachovalá (v porovnání se stejnými typy pevností, které jsem navštívil ve Slovinsku) Forte Campolongo. Díky vyšší nadmořské výšce byl z kopce, na kterém se pevnost nacházela, velmi pěkný výhled. V samotném Asiagu pak je obrovský památník padlým v 1. světové válce, a to konkrétně těm, kteří nepřežili ofenzivu v okolí tohoto podhorského městečka.  Druhý volný den se nesl v uvolněnějším tempu. Někteří hráči se vydali do Benátek, zbylí zůstali na hotelu a deštivé odpoledne si zpestřili turnajem v nohejbalu na mnoho různých způsobů.

Neměl bych také opomenout stmelovací večery realizačního týmu a před volnými dny i hráčů. Ty se konaly na hotelu, kde ale pro to neměla jistá recepční pochopení, či v oblíbené taverně, která byla pod hotelem, případně kdekoliv jinde v centru Asiaga. Během nich jsem docela dobře poznal všechny trenéry, manažery, fyzioterapeuty, řidiče a většinu z hráčského kádru.

V závěru bych chtěl poděkovat vedení eSports za umožnění takového zážitku. Speciálně bych chtěl poděkovat Davidu Šimonovi, že mě zasvětil do všeho potřebného a se vším mi dokázal poradit. Celý průběh šampionátu byl pohodový a užil jsem si ho. Bylo zajímavé setkat se se zahraničními novináři a vyřizovat vše potřebné anglicky, místy doplněné o pár základních italských slov. Příjemné bylo i poznání toho, jak takovéto akce fungují v týmovém zákulisí. Škoda jen, že to nevyšlo zlatou tečkou v závěru, byť k ní bylo velice blízko.

milansochor

Ráno jedu dál, mě čeká další sál

Autor: MILAN SOCHOR

Je tma. Asi tři hodiny po půlnoci. Vtom někdo buší na dveře našeho hotelového pokoje. „Co tady děláte?“ diví se Meca.

Aj tak sme stále frajeri

Mistrovství světa mužů v inline hokeji jsme prožívali přímo s nároďákem. Už v Černošicích, odkud jsme vyjížděli, nás všichni přátelsky zdravili, jako bychom se znali věky. Cestou v autobuse se reprezentanti svědomitě starali o náš pitný režim, když nás zásobovali plechovkovým pivem. Hned jsme věděli, že tohle bude fajn.

Po dvanáctihodinové cestě se kluci rozdělovali do pokojů. K dispozici byly dva čtyřlůžkové, všechny ostatní byly dvoulůžkové. Nějak to nevyšlo. Na recepci čekali už jen Dalibor Sedlář s Honzou Vyoralem, kterým zůstalo volné čtyřlůžko. „Zatím k vám dáme onlajnisty,“ rozhodl Táda – manažer výpravy. „A ráno to ještě vyměníme,“ dodal.

Po večeři jsme stihli druhou půli semifinále našich reprezentantek. Pak už ale začala působit únava z celodenního cestování. Naše mozky hledaly nejkratší cestu do postele. Asiago jsme neznali, nejkratší trasa se tak docela protáhla. Aspoň jsme si prohlédli noční centrum. A potkali jsme část naší výpravy.

„Kluci, nepůjdete s námi posedět? Ne? Tak si na recepci vezměte klíče od 312 a přestěhujte se tam, ať nečekáme na ráno…“

Bylo nám trochu divné, že je vedle postele jenom jeden kufr. A že vedle stolku leží igelitka, kterou předtím nesl Martin Mecera. Nedošlo nám to… Úspěšně jsme vystěhovali trenéra z jeho pokoje. Když se vrátil, potupně jsme uprostřed noci nosili po chodbě všechny věci zase zpátky. Uvedli jsme se na výbornou.

Pověste ho vejš, ať se houpá

V dějišti šampionátu jsme psali onlajny ze zápasů Česka, po nich jsme krátce vyzpovídali trenéra a dva hráče na videa, na webu inlinehokej.cz jsme zveřejňovali reportáže s pořízenými videi a doplňovali jsme výsledky všech utkání, do redakce hokej.cz jsme posílali články s ohlasy a v neposlední řadě jsme spravovali facebookovou stránku Czechinline. Tam jsme se díky perfektní náladě v týmu fakt vyřádili.

Práce nám po zápase zabrala celý večer, dopoledne jsme měli ovšem volné. To jsme využívali buď k procházkám po blízkém okolí, nebo nejčastěji k relaxaci v hotelovém bazénu. Asi jsme s Davidem připadali Italům příliš krásní, tak nás potřebovali trošku zesměšnit. Nevím, jak jinak si vysvětlit, že jsme jako jediní museli nosit koupací čepici. Nikdo jiný ji neměl.

Jednou jsme si dovolili vlézt do vody bez ní. V tu ránu nám hubovali, ať si ji zase nasadíme na hlavu.

Nejnáročnější bylo, když zápas začínal až před devátou večer. Jako ten třetí proti domácí Itálii. To jsme pak měli o zábavu postaráno zhruba do jedné do rána. I proto jsme se těšili na následující den volna, který jsme díky vítězství ve skupině měli.

Po odeslání posledního článku jsme spát ale nešli. Připojili jsme se ke zbytku týmu, který tmelil partu venku před hotelem. Došlo i na tradiční zpívání nováčků. Tomu se nevyhnul ani třicetiletý gólman. Holt se v tomto výběru objevil poprvé.

Co Čech, to muzikant, říká se. Kluci měli po pěveckých výkonech nových spoluhráčů výbornou náladu a hledali, kdo by na ně mohl navázat. „Onlajnisti nezpívali, ti jsou tu také poprvé!“ napadlo někoho. Najednou jsme s Davidem stáli před celým nároďákem a zpívali Pověste ho vejš. Zaplaťpánbůh, že ne před celým národem. Náš duet jsme měli na talíři ještě u snídaně.

We are the champions, my friends

Úžasná euforie. Během turnaje nás v tiskovém centru štvali překřikující se Italové, my jsme jim to během finálových bojů neúmyslně vraceli. Prožívali jsme to. Ač je to neprofesionální, radovali jsme se po každém gólu. Cítili jsme se totiž jako součást týmu. Ostatní z nás museli být nadšení, když jsme v semifinále slavili deset branek a ve finále sedm.

V Asiagu naposledy zazněla česká hymna, pak už jsme si triumfální pocit užívali v kabině s hráči i celým realizačním týmem. Snažili jsme se získat co nejlepší záběry a zároveň ochránit telefony před šampaňskou sprchou. Mistrovský titul doprovodila písnička mistra Karla Gotta Ráno jedu dál, která se útrobami stadionu ozývá snad doteď.

Domů jsme se vraceli hned po zápase a oslavy pokračovaly i během cesty. Kluci přes bluetooth spárovali mobil s reprosoustavou autobusu a kromě obligátního songu We are the champions hrála československá hudební scéna napříč všemi žánry i roky. Šofér si asi oddychl, když jsme po více než třech hodinách neustálého zpěvu usnuli.

Tohle jsou okamžiky, na které člověk nikdy nezapomene. Stejně jako na to, jak nám v pokoji místo budíčku tancoval Zbóřa, který ve volném dni křičel na celé Sirmione, jestli je tam ještě někdo z Přerova, nebo na to, jak nám hoteloví číšníci chtěli přidávat těstoviny, přičemž nám o pár chvilek předtím již odnesli talíře. Spousta zážitků pak zůstane jen v našich vzpomínkách, protože se nedá veřejně publikovat.

Děkuji moc za nominaci na tuto reprezentační akci. Ať už pojede na příští šampionát do Barcelony kdokoliv, má se rozhodně na co těšit.

Daniel Kinc

Být, žít a pít jako Dán. Vstoupit podruhé do stejné řeky? Je to o zážitcích

Kde začít? S odstupem dvou měsíců vzpomínám na další dvoutýdenní dobrodružství v kolotoči jménem MS v hokeji. Každému bych přál tuto jedinečnou akci zažít, a mě se poštěstilo, že jsem se jí zúčastnil již podruhé v řadě. V lecčem stejné, v lecčem jiné, ale hlavně jako vždy nezapomenutelný balík zážitků a zkušeností, které si sebou ponesu do konce života. [Více »]

- Z druhé ligy až na mistrovství světa (09.07.2018)
- Do skvělého Dánska nejen za hokejem (02.07.2018)
- Dánská premiéra a zážitky na celý život (25.06.2018)
- Hokejový svátek v Dánsku? Životní výzva! (11.06.2018)
- Jak eSports dobývá svět na dalším kontinentě. Austrálie není samozřejmost (18.04.2018)
- Finsko navždy. A parta na Karjale taky (26.01.2018)
- Švédská divočina versus finský komfort (08.01.2018)
- Karjala Cup 2017 (08.01.2018)
- Zlatí čeští fanoušci, aneb jak se (ne)fandilo na Karjale (08.01.2018)
- Jak jsem si oblíbil Moskvu (08.01.2018)