Pro lidi s vášní pro hokej

Když hokej hraje druhé housle

Autor: Tomáš Kučera • 16.02.2009 • Kategorie: Všechno ostatní

Nechutné představení diváků v Jihlavě, kdy naháněli rozhodčí po celém stadionu a uštědřili jim několik ostrých ran, opět ukázalo, jakým fenoménem je hokej. Fandové se natolik identifikují se svým týmem, že jeho porážku (a ponechme stranou do jaké míry ovlivněnou rozhodčími) jsou schopni hájit i za cenu, která přesahuje veškeré únosné konvence. Pokud si ale myslíte, že hokejové chuligánství je výsada moderní doby, budete možná hodně překvapeni.

Pro ilustraci toho, jak se chovali fandové na hokeji před více než padesáti lety, ocituji části článku podplukovníka Bledého, mimo jiné vítěze slavného běchovického běhu z roku 1915, který vyšel ve vojenském deníku Obrana lidu z roku 1948.

Budějovický stadion, který vznikl příkladně obětavou prací hrstky sportovních nadšenců, získal ani ne do roka a do dne nechvalně proslulou pověst. Množí se případy a stížnosti, které jsou s to docílit toho, že se pro České Budějovice těžko nalezne hodnotný soupeř. Prostředí, které se na budějovickém zimním stadionu vytvořilo, stává se sportovně nesnesitelným, pro další provoz stadionu neudržitelným a možno říci, že v budoucnu může ohrozit existenci stadionu vůbec.

Článek je reakcí na události, které se staly při utkání Stadionu České Budějovice se slavným LTC Praha. Jihočeši se tehdy drali mezi nejlepší československé celky zejména díky tomu, že dokázali už koncem roku 1946 postavit druhý stadion s umělým ledem v Čechách. Zápas proti hvězdám LTC s Bucknou a Zábrodským v čele však prohráli 0:3 a diváci tento fakt neunesli. Napadli slovně i fyzicky rozhodčí i hráče LTC.

Návštěvy jsou nespočetné, na jihočeské poměry až překvapující a jsou tvořeny ze dvou kádrů, z nichž jeden dodává město a druhý je složen z automobilových a autobusových výprav z různých jihočeských měst, namnoze i hodně vzdálených. Ale v hledišti obě tyto skupiny splývají v jednotný celek, který z valné většiny je naprosto nesportovní, zbytek pak je až do nepříčetnosti zfanatisovaný a skutečně sportovní divák má v tomto prostředí pak pocit jako „nahý v trní“.

Tehdy v říjnu 1948 byl konflikt vyvolán, jak jinak, děním na ledě. Českobudějovičtí hodně bránili, docházelo k mnoha osobním soubojům a při nich byli zraněni tři hráči na každé straně, mimo jiné pak krvavě i hrající trenér LTC Mike Buckna, který dostal československý hokej mezi nejlepší na světě. Tomu se od rozběsněných domácích fandů dostalo za tento fakt i obligátního: „Buckna ven!“

Na stadion se chodí a jezdí hlavně proto, že „je to“ večer, kdy je sice hrací plocha jasně osvětlena, ale v hledišti je přítmí, při němž není tak dobře vidět do tváře a lze si tudíž všechno dovolit.

V tomto se doba změnila, dnes už je i přiměřeně šíleným „divákům“ do obličeje vidět, ale vadí jim to pramálo.

Nezbytnou součástí výstroje pro návštěvníky stadionu stala se nějaká ta „fláděra“ pro „povznesení nálady“. Protože se dává „společnosti“ loknout přímo z „flašky“, snaží se každý z příživníků, aby na účet mecenášův přišel co nejvíce na své – a tak je tedy hlediště dříve „připraveno“ k zápasu, než hráči.

Jak vidno, v tomto se u nás za padesát let mnoho nezměnilo. Fanoušci, kterým na kuráži přidává „flanděra“ jsou i dnes ti prakticky nejhlučnější a jejich družky (pokud nějaké jsou) je pak doma často vítají s válečkem v ruce. A přitom se tak děje vlastně neprávem, vždyť se nevrací z hospody, byli přece „na hokeji“!

Zatím se debatuje o protekcionářství LTC a I. ČLTK v národním mužstvu, kam se žádný venkovský hráč nepustí. Zábrodský s Konopáskem nejsou nic jiného než libový frajeři, Stibor je „pásek“, Trousílek se Šťovíkem a vůbec všichni jsou surovci a to „starý dřevo“ Buckna, ať sem raději ani neleze.

Mno, dosaďte si za tahle jména z dávné historie nějaká současná, přidejte na peprnosti výraziva u slov jako „frajer“ nebo „pásek“ a vítejte na stadionu extraligy či první ligy dneška.

Až sem přijedou, uvidíte, jak je bude Čenda „vodit na holi“, ten když bude chtít, tak mu to nikdo nevezme.

Ačkoliv Čeněk Pícha se stal jednou z legend jihočeského hokeje, nekritický postoj k vlastním borcům už v roce 1948 měl k realitě asi stejně blízko, jako filmy Marie Poledňákové.

Nejklidnější sportovní divák snese burácející povzbuzování a třeba i řev, při němž mu až uši zaléhají, ale chechot budějovických děvčat, jež „baví“ jejich „kavalír“ (k hrací ploše zády obrácený – přece se nebude na to dívat), by šel na nervy i tomu největšímu kliďasovi.

Stačí zaměnit slovo „kavalír“ za dnes poněkud dobovější „borec“ a můžeme tuto větu otisknout i dnes při reportáži z libovolného utkání. Jakoby 50 let vůbec neuplynulo…

Před vámi se opírají o bariéru tři hoši – kolik jim může být, tak šestnáct, sedmnáct – jsou již tak zmoženi, že znají jen jediné slovo „jedem“, které bez ohledu na situaci stereotypně opakují nervy otřásajícím způsobem, při čemž si chvílemi podávají již hodně vyprázdněnou lahev.

V tomto bodě je naše doba o kus vpředu, dnes by šestnáctiletý chlapec slovo „jedem“ rozhodně dokázal ozvláštnit nějakým explicitním výrazem pro pohlavní ústrojí.

Na třetinových čarách dvě postavy, které mají řídit zápas, časem se vzájemně dohadující o výkladu pravidel a ochotně vyhovující přání bariér – to jsou jihočeští rozhodčí. „Cizokrajní“ jsou již přivítáni obvyklým zde způsobem a jejich cesta z hrací plochy bývá málo záviděníhodnou.

Marně hledám rozdílu oproti dnešku… a přece! Dnes vlastně pískají tři až čtyři rozhodčí.

To jsou jen některé z nevinných ukázek, jež charakterizují úroveň diváka budějovického stadionu. Ale jsou i jiné případy o nichž je, pro jejich hrubost a mnohdy i sprostotu, nechutno psát, které se ale nezbytně vyvíjejí z vylíčených případů, roztomile pitomoučkých.

Dnes už se sdělovací prostředky neostýchají používat nechutných výrazů pro nechutné činy, takže o jihlavském „zápase“ bude k přečtení jistě mnoho „zajímavého“. Tento exkurz do minulosti by měl ukázat, že jsme za 50 let bohužel nedokázali najít způsob, jak podobné věci z hokeje vymítit. A nenajdeme ho nikdy, pokud se z vlastní minulosti nepoučíme.

Tomáš Kučera

Má hokej v krvi, jeho dědeček byl okresním hokejovým přeborníkem už v 50. letech minulého století. Kouzlu tohoto sportu podlehl v mládí na rybníce a v pubertě pak i pasivně v českobudějovické hokejové hale. Svou vášní a zápalem se probojoval do tehdy nejlepší webové hokejové redakce hokejcb.cz a hned po roce působení pod křídly eSports.cz pobral tolik Zlatých Gregorů, že mu bylo až stydno. I díky tomu se pak dostal na pozici PR manažera v hokejové Spartě a s tímto klubem se stal dvakrát mistrem ČR. Další přestup následoval do televize Nova, kde připravuje příspěvky pro nejsledovanější sportovní pořad u nás. I přesto nezapomněl na to, kdo mu dal první šanci, a eSports bude navždy věrný!
Email autora: tomas.kucera@esports.cz | Zobraz všechny články autora Tomáš Kučera

Kometnářů: 5 »

  1. Zdravím!
    Pěkný článek, díky za tu paralelu, je vidět “divácká kultura” se u nás skutečně příliš nezměnila (i když jako obvykle nelze házet všechny diváky do jednoho pytle). Musím říct že také naprosto nesouhlasím s fyzickým napadáním kohokoli, přespříliš mi přijde i nadávání které se občas line z (téměř) anonymních ochozů. Nicméně si nemyslím že lze tak snadno rozdělit tohle “zakončení utkání” a celý průběh zápasu ve smyslu výkonu rozhodčích. Podotýkám že tento zápas jsem neviděl a proto ho nemůžu hodnotit.
    Konkrétně pana Trombíka jsem viděl pískat pouze jednou a můj soukromý a laický názor by se na jeho tehdejší výkon asi slušnými slovy napsat nedal - tehdy svým soudcováním přiváděl k šílenství nejen hráče na ledě a tribunu k stání, ale i ty sektory ochozů které jsou jindy klidné.
    Proč to ale píšu když nemám absolutně tušení jestli to tentokrát byl podobný případ? Protože je to pro mne také svého druhu paralela - v osobě rozhodčího. Jakožto pouhý divák si názor na výkon rozhodčích utvářím přímo na zápase. Jsem si vědom toho že je ovlivněn osobními sympatiemi k tomu kterému týmu. A tady nastává problém - laik prakticky nemá možnost výkon rozhodčího posoudit z odstupu. Můžu někde vidět zápis o utkání? Možná by se sem tam našel, ale obtížně. Můžu někde vidět co napsal delegát? Těžko. Dozvím se tedy jestli někdo rozhodčím vytkne jejich chyby (kterých se prostě dopustit musí, jsou to jen lidé)? Mám možnost prohlédnout si třeba zpětně sporné situace? Většinou ne, přímo při zápase se neukazují ani tam kde to technicky možné je (myslím že se to ani nesmí) a záznamy většinou nejsou široké veřejnosti k dispozici, asi díky právům - tady zase chybí informace. A o potrestání rozhodčích se dozvím jen občas, když už je to opravdu do nebe volající. Výsledný dojem kterému se prostě nemohu ubránit je pak takový, že rozhodčí je prakticky nepostižitelný. Nikomu nemusí nic vysvětlovat (ani zpětně, na ledě by to asi vážně bylo kontraproduktivní), neexistuje jejich efektivní kontrola s veřejně dostupnými výsledky, a když dojde na nějaký trest, je z mého pohledu směšný, například na úrovni pokuty za menší dopravní přestupek - což mi zvláště u profesionálů přijde jako výsměch.
    Nechci aby někdo získal dojem že nasazuji jen na rozhodčí, ono to není jen o nich - je to o systému. V tomhle systému totiž chybí proud informací. A kde chybí informace, chybí podklad pro racionální rozhodování, vzniká živná půda pro spekulace a pocit frustrace. Proud informací od rozhodčích směrem k divákům, potažmo médiím, prostě není dostatečný a chybí vůle to změnit. I tohle bych viděl v pozadí zde popisovaného incidentu - neříkám že by mu tohle zabránilo, ale vliv tu vidím, a ne zanedbatelný.
    Tolik můj názor :-)

  2. S tím se dá něž souhlasit. Hodnocení rozhodčích a zpětná vazba jejich výkonu je u nás tristní a s lidmi, kteří vedou Komisy rozhodčích, bude i nadále.

  3. Díky za svěží článek, který je polosmutný i poloveselý zároveň. Polosmutný zejména z toho důvodu, že slovo “jít na hokej” dnes opravdu mnohdy s hokejem nesouvisí a neurvalost a fanatismus davu (do něhož lze skrýt a pod jeho hlavou omluvit vše, co by si jedinec nedovolil) se stupňuje takovým způsobem, že člověk přemýšlí, zda se nestydí za to, že na hokej chodí… a poloveselý pro vědomí, že existují ještě ty výjimky, kterým tohle vše nepřijde normální - tj. hokejoví fanoušci a nejenom fanoušci. Pozdrav všem, kteří fandí zejména dobrému hokeji, a autorovi ještě jednou vřelé díky za osvěžující článek…

  4. Brutalita, násilí, podvody, nešikovní hráči a ošuntělé stadiony dělají první ligu první ligou. Běda tomu, kdo by to chtěl změnit! Zachovejme tento hokejový skanzen.

  5. No já myslím, že v extralize to není o moc lepší. Hlavně si ale myslím, že čeští rozhodčí jsou totální amatéři. Pokud na hokej přijde víc jak 2000 diváků, totálně se z toho poserou a zápas nezvládnou. Do nebe volající fauly jepísknou a pak vylučují za kraviny. A pokud u nás dál budou pískat amatéři typu Trombík či Hribik, tak pánbůh s námi. Takoví rozhodčí by si zasloužili dostat přes hubu po každým zápase. Za ty prachy…

Napište váš názor