Figurky poskakující na písknutí и всë в Кириллице

Včera jsme dokončili naši moskevskou novinářskou misi. Dnes zřejmě dokončíme tu blogerskou. Teda pokud ještě něco nezažijeme zítra při odletu zpět do vlasti. Dnes jsme si užívali volného dne. Po včerejší pracovní noci jsme ale vstali zase pozdě, navíc po Moskvě opravdu dlouho chodit nevydržíte. Teplota je tady pořád okolo minus sedmi. A když k tomu navíc fouká studený vítr, do zpěvu vám rozhodně není.

Dopoledne jsme se metrem vypravili na stanici Těatralnaja, odkud jsme šli směrem ke Kremlu. Docela nás potěšila cena vstupného. Bez prohlídek budov (což jsme nechtěli) to se slevou na ISIC kartu vyšlo jen na 50 rublů. Bez ISICa byste to měli o 300 rublů dražší. Omrkli jsme zdejší paláce. Párkrát na nás musel zapískat milicionář. V Kremlu totiž nesmíte sejít z chodníku. A pokud chcete přejít silnici, tak jedině po přechodu. A ani o metr vedle. Připadali jsme si tak trochu jako figurky v nějaké hře. Občas okolo nás projelo BMW s majáčkem. Vždy, když jelo, milicionáři začali řídit provoz. A vzhledem k tomu, že během půl hodiny tam projela tři auta, působilo to trochu komicky.

Po prohlídce Kremlu jsme se vydali do ulice Arbat. Je to takový místní bulvár, pěší zóna, se spoustou obchodů a restaurací. Prošli jsme ho celý a pak metrem chtěli jet navštívit Český dům. Ale ouha. V pondělí zavřeno… S prázdným žaludkem jsme tedy začali vyhledávat jinou alternativu, kde se stravovat. Nakonec to vyřešilo Russkoje bistro. Boršč, bliny s houbami a sýrem (palačinky z pohankové mouky) a na pití kvas (tradiční studený nápoj ze zkvašeného chleba) za 150 rublů. To celkem šlo. Jíst se to dalo, ale pít moc ne. Ještě že jsem neriskoval a dal si ten kvas jenom malej.

Ve tři odpoledne se začalo stmívat, takže jsme se přesunuli na Rudé náměstí, kde jsme pořídili několik fotografií nasvíceného chrámu Vasila Blaženého. Průběžně jsme se ale museli chodit ohřívat do Gumu, protože je tady fakt kosa jako hrom.

Nasvícený luxusní obchoďák GUM.

Hokej našim moc nevyšel. Včera prohráli i s Finskem. Reprezentační premiéru si odbyl gólman Salák. Celkem sympaťák… Dělal jsem s ním rozhovor. Kuba měl Vašíčka. Podívali jsme se tady, jak se třeba točí stand-upy do České televize. Záruba je prostě borec, šlo mu to skvěle. Taky jsme zjistili, že zápis o utkání připravený hodinu před zápasem (jak je v Česku běžným zvykem) je komfort. Tady se s tím nikdo neštve. Když hraje Česko s Finskem, nakopírují to nejprve v azbuce. Teprve po několika urgencích českých novinářů (z hokej.cz, ČTK…) kopírovali zápisy i v angličtině. Dostali jsme ho všichni deset minut před zápasem. To jsou služby… Zlatá první liga v Olomouci 🙂

Rusko je prostě hrozně zvláštní země. Všechno, co nepotřebujete, je tu veliké. Co potřebujete, je tu zase malinké. Lidé jsou tu různí. Usměvaví i ožralí. Bohatí i žebráci. Nejhorší ze všeho jsou ale žebráci se psy. Klidně nechají ležet svého mazlíčka na ulici v mrazu a čekají, že se lidi slitují. Hrůza.

Slečny jsou tu taky pěkné. Ale život bych si tady představit rozhodně nedokázal. Vždy, když jedu metrem, mám takový traumatizující pocit. Vlaky staré desítky let, tlačenice na eskalátorech (starých snad 50 let), problikávající světla ve vagónech, a také pro cizince nepochopitelné turnikety. Ale zase tady mají strašně levný cigára. Škoda že nekouřím…

Soutež: Když jel letos v srpnu novinář MF DNES Tomáš Poláček na olympiádu do Pekingu stopem, zeřejnil na webu soutěž. Budu se po něm opičit, protože mě zajímají vaše odpovědi. Co má společného pes se zavináčem?

Odpovědi pište buď do komentářů pod článkem nebo na mejl ondrej.kubat(cobaka)esports.cz. Ten, kdo první správně odpoví, dostane od nás malý dárek.