…protože při nich vždycky tečou slzy, lidé si loučí a už nikdy se nevrátí to, co bylo. Život jde ovšem dál, a tak je třeba hodnotit, poučovat se z chyb a radovat se z maličkostí. Čtrnáct dní v Kanadě uteklo jako voda, některé věci předčily mé očekávání, jiné mě trochu zklamaly. Celkově však byly ony dva týdny ve společnosti Tomáše a Davida skvělou zkušeností a parádním zážitkem.
Když jsem se někdy na sklonku léta 2009 dozvěděl, že pojedu do Kanady na mistrovství světa juniorů, pochopitelně jsem se začal hodně těšit. Miluju cestování, jel bych kamkoliv. Čím dál, tím lépe, navíc s tak vybranou společností… Moje doposud nejdelší cesta mě zavedla na Island, pokud dobře počítám kilometry. Kanada, to zní pochopitelně úplně jinak 🙂
Obavy
Těšení však postupem času vystřídalo střízlivění, nervozita a menší stres. Nejsem člověk, který by se zbytečně stresoval. Naopak se snažím být v pohodě a řešit problémy v klidu a s čistou hlavou, jenomže jsem postupně začal pochybovat o svých schopnostech. Ptal jsem se sám sebe, zda pracovní vypětí v Kanadě zvládnu. Neuměl jsem stříhat video, nikdy před tím jsem se s tím nesetkal. Články jsem psával tak, jak jsem je psával. Nikdo mi je předtím nekontroloval a neupozorňoval mě na stylistické nedostatky. Věděl jsem, že toho budeme dělat moc, bál jsem se, jestli budu stíhat. Prostě člověk nevěděl, do čeho jde, protože informací bylo minimum, jediným zdrojem mohly být blogové příspěvky našich předchůdců z minulých šampionátů.
Na druhou stranu jsem byl hodně rád, že součástí výpravy je zrovna Tomáš. Pokládal jsem ho (a stále pokládám) za schopného člověka. Hrozně rád jsem četl (a čtu) jeho články a onlajny. Je to prostě literární střevo. Píše hrozně pěkně, napadají ho různé metafory a neobvyklé obraty. Zatímco on sype z rukávu jeden takový obrat za druhým, mě napadnou tak dva za rok, a to mi ještě musí někdo poradit 🙂
Další věcí, které jsem se obával, byl fakt, že mi David svěřil do ruky osud celé výpravy. Pracoval jsem asi jako vedoucí mužstva 🙂 Zajišťoval jsem hladký průběh celé cesty. To naštěstí všechno klaplo. Všechny lety, ubytování i transfery proběhly bez jakýchkoliv problémů. Jediný malinký problém nastal až v závěru cesty, když nám v Mnichově chyběl jeden kufr. Naštěstí to byl zrovna můj, takže se hněv ostatních proti mě neobrátil. Abych splnil zpravodajskou povinnost – kufr je už doma, přivezli mi ho až před vchod za dva dny po příletu.
Naostro
Přesně na Štědrý den někdy v poledne jsem vystartoval z Olomouce. Vzal jsem to přes Plzeň (ještě jednou děkuju ádově mamince za kapra se salátem a nocleh). Pětadvacátého ráno jsme odjeli do Mnichova a dopoledne odletěli přes Frankfurt a Calgary až do Reginy. Hned den poté začalo mistrovství světa, první zápas hráli naši se Švédskem. Samozřejmě první hrací den se vyskytlo na naší práci hodně chyb. Museli jsme se naučit pracovat s kamerou, stříhat videa apod. Trvalo nám to delší dobu, o to kratší čas jsme však strávili s tvorbou videí v dalším průběhu turnaje. Myslím, že tuto činnost jsme se (Tomáš a já) celkem slušně naučili. Je jen škoda, že jsme neměli trochu kvalitnější software.
Co se týká psaní článků, ohlasů a previjů, musím říct, že asi budu muset přehodnotit své úmysly o budoucím povolání. Hlavně na začátku to byla doslova tragédie. David mi tam vždycky našel spoustu nevhodností a nedostatků. Na druhou stranu jsem se pár věcí naučil, třeba jakými slovy nemám začínat větu nebo že nemám psát krátké věty. Je pravda, že na konci turnaje to už bylo lepší, nicméně tohle byl pro mě osobně největší propadák, za který se stydím, červenám a už raději nikdy nikam nic nebudu psát. Maximálně na Klášterec 🙂
V tomto jsme se docela vhodně doplňovali s Tomášem. Zatímco on pracuje poctivě, dává si na práci záležet a kvalita z jeho textů jen teče ve velkém, já takový nejsem. Mou prioritou vždy byla rychlost a aktuálnost. Takže naše spolupráce fungovala docela dobře, i když hodnotit to asi musí někdo jiný.
Tomáš a David
S Tomášem jsme se vůbec docela skamarádili. Před mistrovstvím světa jsme se zase tak dobře neznali. Maximálně z několika krátkých akcí typu Polsko, hokejbal v Plzni (kde jsem byl dva dny), hospoda támhle a támhle apod. Asi tak pětkrát v životě jsme spolu předtím chatovali na icq, to bylo všechno. Ještě před odjezdem jsem měl trochu obavy z jeho postoje k určité věci (kterou tady nebudu rozpitvávat), ale myslím, že to bylo v pohodě. Byla s ním legrace, choval se přátelsky a dokonce chápal moje debilní vtipy.
Áda přijel poměrně přepracován. Když si vzpomenu, jak jsme 18. prosince s Adamem S. tahali asi osmdesátikilový bágl s balíky z kanclu na poštu na Václavák, tak se ani nedivím. Jeho přepracovanost se projevovala chvilkovými změnami nálady, ale celkově to bylo v pohodě. Já se na něj párkrát zdravě naštval, ale nebylo to nic hrozného, co bychom si pamatovali déle jak deset minut. Myslím, že jsme Davidovi pobyt v Kanadě trošku zpříjemnili. Chodili jsme spát tak nějak normálně, za celých 14 dní nenastaly žádné větší problémy.
Co se povedlo?
Načerpali jsme všichni strašně moc zkušeností, získali jsme hodně kontaktů. Spolupráce s Českou a Slovenskou televizí, televizí Prima, Českým rozhlasem, iDnes, ČTK a dalšími není zrovna procházkou růžového sadu. Každé médium požadovalo něco jiného, všude nás čekaly nové věci. Práce bylo strašně moc, dělali jsme od rána do noci, ale ty zkušenosti jsou k nezaplacení.
Kamarádi – poznali jsme se s bývalou hokejistkou Slavie Chelsou, její hokejovou kamarádkou Ariel. Kamarádil se s námi i Martin Merk z IIHF.com. S nimi všemi jsme šli do hospody. Byl to krásný předsilvestrovský večer. Akorát nám pak bylo trochu špatně.
Ubytování v Saskatoonu – poznali jsme běžný život Kanaďanů, Pauline se o nás starala skvěle. Vařila parádní snídaně, na to nezapomenu.
Sehranost, dobrá parta. Všichni tři jsme poměrně dobře spolupracovali, šlo nám to jako po másle. Kamarádili jsme se s spolu, pili jsme pivo, slivovicu, bylo nám dobře.
Skvělá organizace mistrovství světa, hlavně v Regině. Tam si lidé šampionátu opravdu vážili. Bylo až neuvěřitelné, co všechno pro nás dělali. za to jim patří dík. V Saskatoonu to bylo trošku horší, ale i tak organizaci druhé části turnaje hodnotím kladně.
Cesta – bez jakýchkoliv problémů. Při vzpomínce na loňskou Ottawu a zkušenosti Michala, HoHa a Davida to bylo opravdu příjemné.
Co se nepovedlo?
Nic jsme neviděli. Byli jsme dvakrát v nákupním centru, a pak jsme poznali ulice Reginy a Saskatoonu z auta. Nikam jsme se nedostali. Mělo to dva důvody – obrovská zima, ve které se nedalo pohybovat a strašně moc práce. Prostě nebyl čas nikam chodit.
Jídlo. Hamburgery, fast foody. Fuj, už to nechci vidět. Ale tohle jsme ovlivnit nemohli…
Cesta z motelu do Brandt Centra první den ráno. To jsme ještě nevěděli, že v Regině existuje VIP shuttle servis pro akreditované osoby zdarma. Takže jsme šli asi 30 minut pěšky v minus třiceti. Ještě teď mám přimrzlá oční víčka. Fuj, to byla kosa.
Konec dobrý, všechno dobré
Celkové hodnocení – vhledem k tomu, že z toho, co se nepovedlo, jsme my přímo mohli ovlivnit jen minimum věcí, dávám jedničku. Všichni tři jsme si přivezli zážitek na celý život. Bylo to skvělých 14 dní, ale sen končí, vracíme se zpět do tvrdé reality všedního dne. Jsou věci, které si za peníze nekoupíte. Díky moc, že jsem mohl jet, díky Tomášovi a Davidovi za parádní společnost!
