Když Ondra mluví anglicky

Když jsme s Mishou vybírali nominaci na mistrovství světa dvacítek v Kanadě, řešili jsme jedinou věc. Jestli umí Ondra Kubát dost anglicky na to, aby mohl být součástí naší výpravy. Ondra má excelentní schopnost cokoliv organizovat, na druhou stranu, když nerozumí otázce, tak mlčí. Hlavním cílem – a netvrdím, že v tom nebyl kousek škodolibosti – bylo Ondrovi ukázat, že angličtina je opravdu hodně důležitá věc a že se bez ní žije daleko hůře než s ní. Nakonec jsme z něj právě proto udělali šéfa výpravy a rozhodli jsme se jeho znalosti angličtiny pořádně prověřit. Lidé mohou celkem bezbolestně žít, aniž by uměli číst a psát, ale mají to v životě o poznání těžší, za pár let to bude podobné s angličtinou.

V Regině jsme bydleli v hotelu Knights Inn a Ondra dostal na starosti řešit každodenní platby (hotel neumožňoval platbu za celý pobyt, platilo se vždy každý den ráno). Debata připomínala často diskusi dvou nahluchlých důchodců, protože místní recepční z Indie uměli anglicky snad ještě hůř než Ondra a navíc mluvili se silným hindským přízvukem. Ondra měl v těchto debatách překvapivě navrch a získal si náš respekt.

Jako šéf výpravy byl zodpovědný za přivolání místního dobrovolnického taxíku, které nás kdykoliv zdarma vozili, kam jsme potřebovali. V Regině s tím nebyl žádný problém, přece jen tam nehrála Kanada ani USA, takže se místní dobrovolníci téměř neměli o koho postarat.

To v Saskatoonu to bylo trochu jiné kafíčko. Vše bylo v daleko větších dimenzích, zázemí připomínalo seniorské mistrovství světa. V Saskatoonu nebylo obvyklé, aby se zástupci médií dopravovali dobrovolnickými taxíky, protože novináři bydleli vesměs v oficiálních hotelích a pro jejich potřeby sloužil tzv. “shuttle bus”. My jsme ovšem bydleli v odlehlé části města za úplně jiné peníze a tam žádný “shuttle bus” nejezdil. Při prvním zavolání taxíku jsme to pořádně pocítili. Poslali nás čekat před halu, kde se nás ujal místní organizátor. “Who are you, guys?” zeptal se. “Nobody,” pomyslel jsem si, ale věděl jsem, že nahlas musím odpovědět úplně jinak. “We work for the Czech television here,” vytasil jsem se s obvyklou odpovědí.

“Pretty young guys, huh?” odvětil a pokračoval. “You gotta wait, we have some V.I.P. guys coming first, first three cars are full, yours will be the next one.” Čekali jsme možná deset minut a nedočkali jsme my ani místní smetánka v sakách od Versaceho vůbec žádného auta s nápisem V.I.P. shuttle. Byla zima, až mně ztuhly řasy nad očima, leč museli jsme být trpěliví.

A pak se to stalo. Přijelo první auto, pravděpodobně určené pro Stevea Yzermana nebo jinou celebritu, a místní organizátor se tam okamžitě pokoušel nakvartýrovat svoje legendy. Řidič však vystoupil a okamžitě povídá: “Sorry man, I am not gonna leave this place without Mr. Kubat.” Chvíli jsem měl pocit, že mi z té zimy zmrzl mozek a že se mi to celé nutně musí zdát.

Tak se zrodila nová celebrita – Ondřej Kubát. Zatímco Stevie Y a ostatní zástupci americké buržoazie čekali, my, zástupci české dělnické třídy, jsme před zraky všech nastoupili do limuzíny. Byl to opojný pocit, ale neužívali jsme si ho dlouho. Pan řidič začal s výslechem. “Where do we go?” Ondra z papíru přeslabikoval: “East St. 5”. Východní ulice se nenachází zrovna v hotelové čtvrti, spíše jsme se chystali do míst, kde byla limuzína stejně častým jevem jako vitální papoušek v -50°C.

“Oh, Eastern Europeans to East Street, I got it,” řekl řidič. To už jsem pochopil, že nás zrovna jako celebrity nebere, ovšem další otázkou mně pozastavil tlukot srdce. “Are you fans?” Ondra mlčel, možná nerozuměl, ale to ticho bylo nesnesitelné… Vzal jsem si tedy slovo a vyprávěl jsem, jak jsme si pronajali dům (měl jsem nutkání říci, že i se služebnou, ale nevěděl jsem, jak se to řekne 🙂 ) a že pracujeme pro celostátní českou televizi. Když jsem konečně zmlkl a považoval debatu za ukončenou, zeptal se řidič limuzíny, kolik stál pronájem domu. Já už až do konce cesty nepromluvil a Ondra dostal příležitost ukázat, že to s jeho angličtinou není tak špatné. Nakonec jsme dojeli, takže myslím, že to celkem zvládl.

I přesto Ondra jednou těžce litoval, že té angličtině přece jen víc nedal. Byli jsme v restauraci Press Box na poplulárních křídlech a Ondra požádal o nějakou ostřejší omáčku. “How about suiside?” zeptala se atraktivní servírka. “Yes,” přikývl Ondra, aniž by věděl, že slovičko “suiside” znamená sebevražda. Pak se při každém soustu zmítal v křečích a těžce litoval, že se v té škole přece jen o trochu více neučil… Křidélka sice nedojedl, ale jeho anglická slovní zásoba byla zase o jedno slůvko bohatší. Za ty peníze to tedy stálo.