Listopad utekl jako voda, odzvonili jsme 250 dnů do začátku her, stejně rychle se ukrojila i významná část prosince. Abych udržel nastolené tempo jednoho blogu za měsíc, přináším rychlé shrnutí mého již šestého měsíce v Paříži. Toto letí!
Z kanceláře zase do terénu
Ústřední pracovní agendou v listopadu byly dvě půldenní Access Tour po dvou olympijských sportovištích. Tedy komplexní společná prohlídka stadionů zástupci všech populačních skupin, které se během olympiády očekávají (sportovci, rozhodčí, diváci, média, ochranka, VIP, zdravotníci a další). Takto ve skupině dvaceti až třiceti osob jsme důkladně prošli všechny klíčové prostory jednotlivých stadiónů a postupně si prezentovali jejich využití, testovali směry, kudy budou jednotlivé populační skupiny chodit, a řešili jejich křížení, priority, omezení vstupů do jednotlivých akreditačních zón a další konflikty či otázky, které v průběhu prohlídky vyvstaly.
Obě dvě Access Tour jsem absolvoval na svých sportovištích mimo Paříž. Nejprve to byl hodinový výlet TGV do Lille, které na severu Francie bude hostit basketbal a házenou, týden na to jsem tentokrát už jen regionálním vlakem popojel na předměstí Paříže, kde se na historickém stadionu Yves du Manoire uskuteční turnaj v pozemním hokeji. Access Tour pro má zbylá sportoviště, která jsou už přímo v Paříži, mě ještě teprve čekají.
Většinu pracovní doby jsem ale i v listopadu strávil ještě v kanceláři. Z nových aktivit jsme připravovali Populační modely pro jednotlivá sportoviště, kde jsme se snažili odhadnout, kolik novinářů se který den může na jaké sportoviště dostavit. Plánovali jsme také školení pro naše dobrovolníky a podíleli se na přípravách denních harmonogramů jednotlivých sportovišť, která mají za cíl obsáhnout timing veškerých procesů a aktivit, které se musí v průběhu olympiády odehrát na každém ze sportovišť. Úkolů začíná přibývat, ale zatím se všechno dá zvládat.
Kambožda, Kometa, koktejly
Mezi mimopracovní highlighty jsem za listopad tentokrát vybral následující tři kratochvíle. Jako první jsem otestoval maličkou kambodžskou restauraci, kterou mám kousek od bytu. Doporučil mi ji jeden kolega, který v mé čtvrti žil dříve a často tam chodil. Restauraci provozuje milý a ochotný Kambodžan, říká se mu Michel. Rád komunikuje s hosty, hýří vtipem a chodí k němu rozmanitá klientela – od vysoce postavených manažerů až po malé děti či dokonce prý i bezdomovce. Michel každému vzhledem k jeho finančním možnostem připraví odpovídající pokrm, pomocí kterého zároveň Francouzům představuje svoji zemi. Na Google mapách si nevybavím jiný podnik tohoto typu, kde bych viděl lepší hodnocení. Když přijdete poprvé, dá vám navíc ochutnat kde co a pomalu za to nechce ani zaplatit.
Další z večerů se mi lehce zastesklo po ledním hokeji, a proto jsem se zajel podívat na nejvyšší hokejovou ligu ve Francii. Hokejové Marseille, kde na prosluněném jihu hraje několik Čechů a Slováků včetně exkomeťáků Marka Čiliaka, Jana Dufka a Filipa Dvořáka, zavítalo do Cergy na severu Paříže. Po 800 km ve spacím buse na ně po probuzení čekaly téměř mrazivé teploty, v zápase si Marseille vůbec neškrtlo, dostalo nálož, i tak před dalším nočním přejezdem zpět na jih si ale bývalí komeťáci našli čas na nečekaného brněnského hosta.
Na závěr měsíce jsem pak v Paříži oslavil narozeniny. Dovezl jsem si z Česka nějaké oplatky a sladkosti, k tomu jsem vyrobil chlebíčky a donesl je do práce. Všichni byli nadšení. Žádnou velkou party jsem ale neorganizoval, protože ten stejný víkend jsme měli v plánu už první dva vánoční večírky. Nejprve jsme šli k naší šéfce na velkou domácí párty v britském stylu, následně s týmem jednoho z mých sportovišť do baru, kde bylo i petanquové hřiště. Předvánoční shon tak byl oficiálně zahájen.
