V říjnu to byl první větší fičák. Méně než 300 dní do začátku olympiády, Vánoce a dlouhé dovolené na obzoru, po pracovní stránce se do toho tedy poprvé pořádně šláplo. Ale jelikož se ve Francii nesmí pracovat od nevidím do nevidím, našlo se kromě odpočinku nakonec i dost prostoru na různorodé další aktivity – návštěvu Disneylandu, lekci rytmické gymnastiky nebo běžecký závod v rámci oslav založení České republiky.

V září toho vždycky hodně začíná. Nový školní rok, nová hokejová sezóna, nové pracovní výzvy, nový shon po vánočních dárcích. I v Paříži toho pro mě začátkem září bylo po třech měsících pobytu nakonec spousta nového, a právě tomu bych se chtěl věnovat v dnešním díle blogu.

Stejně jak v Česku byl začátek září vždy nejhektičtějším obdobím v roce, není tomu jinak ani ve Francii. Tady tomu akorát říkají La rentrée, tedy návrat, myšleno jednak do škol, tak i do práce po dovolených. A nebo jak mi vysvětlili kolegové, co už nějaké to září v práci ve Francii zažili, people just get crazy. A to se přesně s nástupem září stalo. Po kliďoučkém srpnu ve velmi odpočinkovém tempu se po překlopení kalendáře do září rychle koplo do vrtulí a začalo se dohánět vše, na co přes léto nebyl čas. I proto tento srpnový blog až s takovým zpožděním a navíc jen zkratkovitě, protože se toho stejně moc nedělo. A kdo ví, třeba tento telegrafický styl bude čtenářsky lépe uchopitelnější než mé minulé sáhodlouhé odstavce.

Rok a čtvrt života v Paříži přede mnou, práce pro organizační výbor příštích olympijských her, možnost spolupracovat s největšími špičkami svého oboru na přípravě nejsledovanější sportovní akce příštího roku. Životní příležitost, která mě poměrně z ničeho nic převrátila celý dosavadní život naruby, vytáhla z komfortního života v Česku do jedné velké neznámé a hlavně potvrdila úvahy, že ty nejlepší okamžiky jsou ty, které napíše sám život, aniž by s nimi někdo dopředu počítal, nebo snad je plánoval.