Rok 2017 se pomalu blížil ke konci a já jsem tušil, že mám za sebou hodně bohatou sezonu. V květnu jsem absolvoval svou premiéru na mistrovství světa v ledním hokeji, v červenci nabral zkušenosti na týdenním natáčení v dánské Kodani a v srpnu nakoukl pod pokličku mládežnického hokeje na prestižním memoriálu Ivana Hlinky v Břeclavi. Věděl jsem, že jsem byl nominovaný na turnaj EHT ve Švédsku, jenže kvůli nastávající maturitě to bohužel nepřipadalo v úvahu. Naštěstí se mi ale s vedoucím moskevské výpravy Lukášem Kratochvílem podařilo domluvit výměnu a třetí adventní víkend jsem tak mohl strávit na věhlasném turnaji Izvestija, neboli Channel One Cupu, konaném v hlavním městě Ruska.

Když jsem se dozvěděl o nominaci na Channel One Cup, bylo léto a ani jsem nepřemýšlel nad tím, že  jedu vlastně do mrazivého Ruska. Ještě před přesunem jsme ale letěli přímo s hokejovým národním týmem do finských Helsinek. Měl jsem radost, že nám turnaj vyšel takto a navštívili jsme i zemi „tisíci jezer“, která mě lákala možná i více než nedaleké Rusko.

Už od středečního rána jsem měl zvláštní pocit. Odpoledne mě čekalo něco velkého, nového, čeho jsem se nemohl dočkat. Poprvé jsem měl usednout do letadla, poprvé vycestovat dál než do Vídně a poprvé okusit, jak tuhá zima je na severu, respektive východu Evropy. Čekala nás společně s kolegy výprava na tradiční předvánoční turnaj Euro Hockey Tour Channel One Cup.

Společně s hokejovou reprezentací České republiky jsme vyrazili na putování po severu Evropy. První zastávka byla Helsingin Jäähalli, kde jsme zhlédli prohru 2:4. Rychle zabalit a honem směr Moskva, kde nás čekaly jednak zápasy a jednak taky úplně rozdílná mentalita. Na ruskou sbornou jsme nestačili, ale vítězství se Švédy zpravilo náladu. Když jsme navíc viděli naživo exhibici ruských legend a papalášů, o zábavu jsme měli rozhodně postaráno…

Má první zahraniční cesta s eSports, to byl listopadový Karjala Cup ve finských Helsinkách. Jednalo se o mou první cestu mimo Českou republiku nebo sousedy naší země, zároveň také o můj první let, takže nervozita se nedala v mém podání uklidit do kouta. V pátek 4. listopadu jsme měli sraz kolem půl deváté na terminálu 3 pražského letiště Václava Havla, kde jsem hned po příchodu uviděl kolegu Lukáše Jasoňka.

Příjezd do finského Oulu pro nás byl trochu bojovkou. Nejprve nás vysadili před hotelem, kde bydleli všichni účastníci výpravy a my jsme se s kufry a taškami vydali hledat náš hotel. Na tom by nebylo nic tak zvláštního. Podle instrukcí z emailu od hotelu jsme ale nejprve museli najít místo, kde jsme si klíče od pokoje (náš hotel totiž neměl recepci) vyzvedli z jakési krabičky na kód u čínské restaurace a až potom jsme se mohli vydat hledat “hotel”. Slovo hotel píšu v uvozovkách, protože když jsme dorazili na místo, tak jsme zjistili, že ve finském Oulu máme k dispozici na dva dny dvoupokojový byt s vlastní kuchyní a koupelnou.