Těžko jsem mohl uvěřit, když jsem se během léta 2017 dozvěděl, že mě eSports.cz vybral na zahraniční cestu. Přece jen, v porovnání s ostatními nejsem už zcela nejmladší a o dekádu mladší redaktoři jsou velice šikovní. Proto jsem byl rád za možnost tripu na Channel One Cup. Přijde Vám to divné, když píšu blog o Karlaja Cupu, typicky finském turnaji? Když mi kolega z eSportu oznámil, zda bych se nezlobil, kdyby nastala změna a pojedu Karjalu, byla to pro mě jedna z nejlepších zpráv za celý rok. A to pozor, těch zpráv bylo hodně, třeba postup Dukly, kde pracuji, do extraligy. Ve Finsku jsem totiž 8 měsíců studoval a pokud bych někde chtěl strávit podzim a zimu života, mám jasno.

Nadšení, velká očekávání, ale především nervozita. Zhruba takhle vypadalo mé duševní rozpoložení těsně před odletem do švédského Örebra k prvnímu utkání české reprezentace v rámci Turnaje Karjaly. Na rozdíl od mých dvou kolegů jsem nemusel řešit otázku, kterak se pohodlně dostat na pražské letiště. Ačkoliv pocházím z Hodonína (a nemohu na to být pyšnější), v hlavním městě studuji, takže s dopravou jsem neměl větší problémy. Zato Tomáš Lysý z Jihlavy by mohl vyprávět…

Káva, snídaně a směr Praha. Tak začala moje cesta na Karjalu, kam mě nominovala společnost eSports. Do hlavního města jsem dorazil s poměrně velkým náskokem, takže jsem na Terminálu číslo 3 čekal jako první. Nejprve dorazil Vojta Martínek, se kterým jsem se pokoušel navázat kontakt, aby nebylo to `trapné ticho`, a jo. Vcelku jsme si padli do noty. Poté dorazili další členové naší výpravy. Tom Chramosta a náš šéf party Ondra Kubát. Když už nám bylo naznačeno, že bychom se měli jít odbavit, tak jsme museli počkat na posledního opozdilce. Byl jím Tomáš Lysý, který vyrazil z Jihlavy v kaskaderských jedenáct hodin. Mimochodem v tu dobu už jsem byl dávno v Praze.

Z cesty na letošní Karjalu mi toho utkvělo v paměti hodně. Od vtipných historek a nejrůznějších hlášek, kterých jsme za ten týden s kolegy vyplodili nemálo, až po pár cenných zkušeností, které se mi rozhodně budou do budoucna hodit. Nejjasněji si ale vzpomínám na to, jaká byla atmosféra na zápasech obou severských nároďáků. Nebo, lépe řečeno, nebyla.

Rok 2017 se pomalu blížil ke konci a já jsem tušil, že mám za sebou hodně bohatou sezonu. V květnu jsem absolvoval svou premiéru na mistrovství světa v ledním hokeji, v červenci nabral zkušenosti na týdenním natáčení v dánské Kodani a v srpnu nakoukl pod pokličku mládežnického hokeje na prestižním memoriálu Ivana Hlinky v Břeclavi. Věděl jsem, že jsem byl nominovaný na turnaj EHT ve Švédsku, jenže kvůli nastávající maturitě to bohužel nepřipadalo v úvahu. Naštěstí se mi ale s vedoucím moskevské výpravy Lukášem Kratochvílem podařilo domluvit výměnu a třetí adventní víkend jsem tak mohl strávit na věhlasném turnaji Izvestija, neboli Channel One Cupu, konaném v hlavním městě Ruska.

Když jsem se dozvěděl o nominaci na Channel One Cup, bylo léto a ani jsem nepřemýšlel nad tím, že  jedu vlastně do mrazivého Ruska. Ještě před přesunem jsme ale letěli přímo s hokejovým národním týmem do finských Helsinek. Měl jsem radost, že nám turnaj vyšel takto a navštívili jsme i zemi „tisíci jezer“, která mě lákala možná i více než nedaleké Rusko.