V listopadu roku 2018 jsem poprvé dostal možnost s eSports vycestovat na zahraniční akci, podíval jsem se do Finska na hokejový Karjala Cup. Celá akce byla od začátku až do konce bez chybičky, díky všem zúčastněným za skvělou partu a úžasný zážitek.
Jelikož právě píši svůj první blog na půdě eSports, snad nebude vadit, když začnu trošku víc zeširoka. Když jsem byl malý, chtěl jsem se stát sportovním komentátor, jako jsou Robert Záruba, Michal Dusík, Jaromír Bosák nebo Pavel Čapek. Těch zápasů počítačového NHL, které jsem při hraní odkomentoval… Pak mě sen začal postupně opouštět, na žurnalistiku jsem nešel, vybral si školu technického zaměření. Sport jsem ale samozřejmě dál jako dychtivý fanoušek sledoval, takže když se naskytla příležitost začít psát pro onlajny.com, skočil jsem po ní všemi deseti. Už od mých začátků jsem si rád pročítal zdejší blogy zkušenějších kolegů a říkal si, jaké by to bylo, si někdy taky nějaký turnaj v roli žurnalisty vyzkoušet. Snad jsem ani nevěřil, že by se to mohlo někdy stát. Ale přesto teď píšu tyto řádky, takže se to povedlo.
A tím se dostávám k hlavnímu tématu tohoto blogu, totiž k hokejovému turnaji Karjala Cup ve Finsku a mým nezapomenutelným zážitkům z něj. O nominaci jsem se dozvěděl v létě na tradičním espoťáckém srazu, na kterém jsem byl podruhé. Už jsem měl za sebou pár akcí, zažil jsem různé turnaje v hokejbalu, inline hokeji nebo tenisu. Ale tohle bylo něco jiného. Zahraničí. Finsko. Reprezentační hokejové áčko. Prostě super.
Od léta jsem se samozřejmě těšil a než jsem se nadál, byl tu byl listopad, tedy měsíc konání prvního turnaje tradiční série Euro Hockey Tour. Odlétat jsem měli ve čtvrtek dopoledne z Prahy. Jelikož jsem z Moravy, už dostat se na letiště včas pro mě byla slušná výzva. Z Ostravy jsem vyjížděl vlakem někdy po druhé hodině, jelikož jsem nechtěl riskovat, aby mi zpoždění zkomplikovalo situaci. Ve vlaku jsem spal asi hodinu, zbytek času jsem si projížděl soupisky všech zúčastněných zemí a hledal všemožné novinky. Chtěl jsem být připravený.
Na ruzyňském letišti jsem se postupně setkal se čtyřmi kolegy, se kterými jsme dostali zpravodajství z Karjaly na starosti. Znal jsem jediného Kubu Slunečka, seznámil jsem se proto s Honzou Tajzlerem, srdcařem ze Vsetína, Matějem Hodovalem, nadšencem z Karlových Varů, a Martinem Krásným, borcem ze Žďáru nad Sázavou. Musím říct, že na všech akcích, co jsem s eSports zatím byl, jsem měl možnost potkat jen samé skvěle lidi, a ani tato parta nebyla výjimkou.
Let proběhl hladce, ale měl drobné zpoždění, takže Kuba rozhodl, že já, jakožto onlajnista jediného utkání, které nás ve čtvrtek čekalo, pojedu z letiště rovnou do haly a zbytek se půjde ubytovat a pak dorazí. K ikonické Hartwall Aréně jsem dojel bez problému, horší bylo se dostat dovnitř, ale to se také asi při třetím kolečku kolem haly povedlo, vstup pro média jsem konečně našel, a mohl si vyzvednout akreditaci.
Po zápase Finsko – Rusko, který jsem odkomentoval, jsem už měl pro tento den volno, takže jsem jen sledoval, jak ostatní kluci, kteří během zápasu dorazili, nabírají první ohlasy hráčů obou týmů.
Uvězněni s Kimem
Pátek byl pro hokejisty volným dnem, nehrálo se. Takže i my jsme měli volnější program a šli jsme tedy prozkoumat centrum Helsinek. Protože na historické památky zrovna moc nejsem, na jména kostelů či klášterů, které jsme si zvenku či zevnitř prohlédli, si už nevzpomenu. Na co ale rozhodně zapomenout nejde, to byla naše zpáteční cesta do našeho propůjčeného bytu.
Už během výletu jsme se setkali s bývalým finským rozhodčím jménem Kim, známým od Martina. Ten nám slíbil, že nás domů odveze autem, a to i přesto, že nás bylo dohromady i s ním šest. Když jsme ale chtěli odjet z parkoviště u jednoho kostela, jaksi to nešlo, protože již byl výjezd zatarasený závorou. Ta samozřejmě nešla objet ani nijak odstranit. Takže začalo čekání. Poplatek za otevření závory po otvírací době kostela byl za strašnou pálku, asi padesát nebo sto euro, už nevím přesně. Ale prostě naprosto přemrštěné. Kim se jal celou situaci řešit po svém. Nejprve zavolal na číslo uvedené u závory, ale jak nám prozradil, zřízenci se mu jen vysmáli, bez zaplacení nás prý nepustí. Tak se čekalo dál. Kim už byl docela bezradný a bylo vidět, že se to v něm vaří. Nakonec pomohlo, až když zavolal na tísňovou linku (fakt!) a po dalším čekání jsme se dočkali příjezdu osoby, která nás z vězení konečně vysvobodila.
Jenomže to bylo asi až po dvou hodinách. Všichni byli vyhladovělí, unavení z nekonečného čekání, takže z naplánovaného programu, tedy návštěvě hokejového zápasu nižší finské ligy spolu s Kimem samozřejmě sešlo. Po příjezdu domů jsem tedy jen rychle uvařil pro všechny večeři a den byl téměř u konce. Večer ještě do bytu dorazil Adam Bagar, který přijel společně s českou reprezentací, seznámil jsem se tedy ještě s ním, Porubákem žijícím v Praze.
Nemluvný Kaprizov, Záruba, finské pivo
Sobota byla našim nejvytíženějším dnem, to už jsme začali makat opravdu naplno. Ráno jsme navštívili trénink našeho národního týmu, na který jsem se hodně těšil. Trochu mě zamrzelo, že se nekonal v proslulé hartwallské jeskyni a vlastně jsme z něj ani nakonec moc neviděli. Kluci po něm nabrali hlasy českých hráčů.
A pak už následovala dvě utkání. Nejprve Švédsko – Rusko. Po něm jsem dostal za úkol vyzpovídat hvězdu KHL Kirilla Kaprizova, střelce vítězné branky v prodloužení finále olympiády v Pchjongčchangu. Byl jsem trochu nervózní, protože rozhovor anglicky před kamerou, to byla pro mě novinka. A sám Kaprizov mi to taky moc neulehčil, jelikož neuměl anglicky a navíc se mu moc nechtělo mluvit. Rozhovor tedy probíhal tak, že jsem se zeptal v angličtině, vedoucí ruské výpravy to Kirillovi přeložil a on odpovídal. Další svízel byla v tom, že ve většině odpovědí si Kaprizov vystačil jen se slovy da a nět, na které jsem ani zpětný překlad nepotřeboval. Jeho rekordně dlouhá odpověď mohla mít tak pět slov. Ani jsem si tedy nestihl v hlavně zformulovat další otázku a on už se na mě koukal, co bude dál, aby mě mohl potom zase odbýt nějakou rychlou frází. Takže celkem zklamání, ale už jen příležitost si promluvit s možnou budoucí hvězdou NHL, to beru!
Další práce mě čekala po českém zápase proti Finům. Bohužel jsme prohráli po hodně slabém výkonu 0:3, takže nálada nebyla moc dobrá, ale jinak vše proběhlo v pohodě. Udělal jsem rozhovor s nováčkem v reprezentaci, útočníkem Radovanem Pavlíkem, pro hradeckou redakci. Skvělé pak bylo při práci sledovat ostatní přítomné novináře, hlavně Roberta Zárubu, jak na hráče s obrovskou lehkostí a nadhledem sype z rukávu jednu otázku za druhou, a jak ty navíc mají i smysl, žádné ohrané fráze, na které by mohly přijít tradiční nacvičené odpovědi. Z toho si určitě odnesu dost zkušeností do budoucna.
Večer jsme pak zašli utužit partu a poznat místní kulturu do hospody, přidal se k nám ještě Lukáš Kratochvíl, který jinak bydlel v hotelu spolu s reprezentací a staral se o sociální sítě národního týmu. Pivo tu nebylo nejlepší a ani nejlevnější, ale i tak jsme si to myslím užili dost, zase jsme se o něco lépe poznali a byla prostě sranda.
Češi konečně vítězní!
V neděli nás čekal znovu velký zápřah, opět se hrály dva zápasy. Češi šli na řadu tentokrát jako první a i když už bylo jasné, že skončí na Karjale poslední, aspoň porazili po slušném výkonu 5:2 Rusko, naopak už jistého vítěze turnaje. Já jsem u toho byl se svým onlajnem. Po zápase zase následovaly tradiční rozhovory, od kterých jsem však tentokrát měl jako onlajnista volno. Po obědě jsem si byl poprvé trochu více projít halu a zaměřil jsem se hlavně na suvenýry, kterých všude bylo plno. Nakonec jsem si vybral kšiltovku s logem místního Jokeritu, která mi bude celou akci navždy připomínat.
Posledním zápasem bylo severské derby Finska se Švédskem. U něj sem dostal za úkol pořídit rozhovor s někým z Finů. Přiznám se, že z mladého a neokoukaného finského výběru pro mě byla většina jmen naprosto neznámých, tak jsem si vybral Mikku Lehtonena, obránce hrajícího švédskou SHL. A byla to trefa. Na rozdíl od Kaprizova mluvil Lehtonen skvěle, takže tady už jsem byl se sebou a s celým rozhovorem, ze kterého poté vznikl článek na hokej.cz, spokojený.
Suši? Nikdy víc!
Pondělí, to už pro nás bylo dnem za odměnu, protož jsme měli letět až odpoledne a kromě nějakých dodělávek z neděle jsme už měli volno. Znovu jsme se tedy vydali do města, sehnal jsem povinné propisky jako dárek domů, a přišlo také to, čeho jsem se celou dobu obával nejvíc. Věděl jsem, že tradicí esporťáckých akcí je konzumace suši, které ale nemám rád, tak jsem doufal, že se na to třeba zapomene. Jenže nezapomnělo. Nabral jsem si odvážně docela velkou porci něčeho, u čeho jsem si myslel, že by to nemuselo být z ryb. Jenže ani tak to nešlo sníst, naštěstí mi vydatně pomohli Kuba s Adamem.
A to je vlastně z mého finského dobrodružství všechno. Následoval už jen odpolední bezproblémový přelet zpátky do Česka, rozloučení s ostatními a noční příjezd domů. S hlavou plných zážitků, na které nezapomenu. A kdyby jo, tak tenhle blog mi je vždy zase spolehlivě připomene.
Na závěr se sluší poděkovat za to, že jsem dostal důvěru na Karjalu jet, moc jsem si to celé užil. Snad jsem nezklamal, strašně doufám, že to pro mě nebyla poslední akce podobného ražení s eSports.
