Původně to mělo být Švédsko, ale mnohem menší Örnsköldsvik a Umeå daleko na severu v rámci mistrovství světa hráčů do 18 let. Avšak to se koná až v dubnu a maturita čeká… Proto jsem místo toho zamířil na Beijer Hockey Games do Stockholmu. Sice nevím, jaké by to bylo na osmnáctkách, ale rozhodně nelituju!
Na letišti se scházíme všichni s časovou rezervou. Já, Tom Lysý, Dan Gargulák, Tomáš Honzejk a vedoucí výpravy Daniel Souček, jediný, koho jsem znal (pak jsme tedy ještě ve Švédsku potkávali i Lukáše Kratochvíla). A první práce hned na terminálu 3, fotíme pro Instagram národního týmu! Sice jen mobilem, ale co se dá dělat.
Normálně bych let nezmiňoval, ale ten luxus, co jsme si užili… Soukromé letadlo s hráči a realizačním týmem, to je jiné kafe. Skvělý oběd, k tomu zákusek a další pochutiny. S tímhle cesta uběhla hned.
Co už však nebylo úplně v klidu, to byla cesta na hotel. Na úvod jsme zvolili úspornější řešení a šli jsme pěšky. Pětikilometrová cesta s kufry a batohy neubíhala tak rychle, jak jsme si představovali, ale nakonec jsme vyčerpáni dorazili do cíle. Už jen během tohoto náročného výletu jsme zažili všechny stránky Stockholmu od rušného centra, stavenišť, průmyslových center až po klidné uličky předměstí.
Chození jsme zdánlivě neměli dost, a ještě vyrazili na blízkou večeři, tedy na první pohled, cesta se opět trochu protáhla (rada – nezjišťujte vzdálenost vzdušnou čarou). Ještě před jídlem jsme šli nakoupit nějaké to pivo do obchodu švédské speciality – Systém Bolaget. V zemi tří korunek totiž nekoupíte alkohol v normálních supermarketech, nýbrž ve specializovaných obchodech řízených státem. Jo, a taky jsem při placení zjistil, že ve Švédsku je legální pít až od dvaceti… Tak se za mě obětoval jihlavský hrdina Tom Lysý a pivka mi koupil.
Zesláblí hladem jsme dorazili do burgrárny. Přece je ideální začít nějakým typickým švédským jídlem. Ale burger rozhodně stál za to! Všichni jsme si pochvalovali i pivo, které nás po celou dobu pobytu mile překvapovalo.
Ve čtvrtek nás čekala první cesta na stadion. Přes čtyři kilometry k hale, tak se svezeme tramvají. Ale ani to nešlo úplně jednoduše, jelikož i k električce vedla pořádná štreka přes bizarní průmyslové centrum, kde jsme my byli jediná živá noha ne na pedálu kamionu. A takhle každý den tam a zpět. Přesto jsme vždy nakonec šťastně dorazili, nic nás nepřejelo.
Nehrálo se ve vyhlášené Globen aréně, ale v sousední hale Hovet, uvnitř moderní, navenek však poněkud děsivá. Vystrašila nás i první návštěva, kdy jsme zavítali na trénink národního týmu. Žádný vchod není otevřen, nevíme, kde si máme vyzvednout akreditace, nakonec se dovnitř vkrademe přes náhodně otevřené dveře. Podaří se nám prodrat až k ledu, kde už si bruslí Češi, ale v tu ránu nás paní pořadatelka odchytí, že nemáme akreditace. Ale odkáže nás dále a poté už se s kusem zataveného papíru v ceně zlata úspěšně shledáváme.
Ale abych zdlouhavě nepopisoval každou chvilku, pojďme trochu zrychlit. Nejprve co se týče hokeje. Je vidět, že David vybral správně. Český tým po pětadvaceti letech ovládl Švédské hokejové hry! A zejména zápas proti Tre Kronor stál za to, parádní výkon a Honza Kovář hattrick, to obzvlášť Plzeňáka zahřeje u srdíčka.
Práce jsme neměli tolik, ale co jsme dostali za úkol, to jsme, věřím, v pořádku splnili. Já si po pracovní stránce nejvíce užil rozhovory se Šimonem Hrubcem a Petrem Zámorským pro klubové weby. Oba byli sice zklamaní, když jsem jim nakonec řekl, že nejsem z jejich oblíbených měst, ale jsou to sympaťáci. Střihl jsem si i jeden rozhovor na kameru se Zohornou (asi Tomáš?) a také interview v angličtině s útočníkem Färjestadu Michaelem Lindqvistem, k tomu ještě natáčení například Zohorny (na fotce Hynek).
Zázemí jsme měli ve Stockholmu také výborné. Hotel sice daleko, ale zato parádní vybavení pokojů, pohodlí, snídaně a také ping-pongový stůl. Nesmím zapomenout zmínit vypjaté bitvy s Tomášem Honzejkem, zde se zrodila rivalita… A pak že stolní tenis není náročný sport, moje tělo říkalo něco jiného.
Rovněž Hovet nijak nezklamal, měl vše, jen v malém měřítku. Řekněme útulné press centrum s drobným občerstvením, tribuna pro novináře nebyla rovněž největších rozměrů s největším počtem zásuvek, ale stačilo to. V media zóně to byla s kamerou trochu tlačenice (s Kodaní na MS se to však nedá srovnat), ale nakonec jsme pokaždé získali, co bylo třeba, i když ne vždy to bylo se zapnutým mikrofonem, že, Tomášové?
Z velkého Stockholmu jsme si prošli jen část, avšak viděli jsme nádherné památky, navštívili obchod se suvenýry, další System Bolaget a nakonec našli i vytoužené sushi. Když jsme ho nepotřebovali, bylo na každém rohu, ale jakmile jsme ho vyhledávali, tak nikde nic. Ovšem čekání se vyplatilo, esporťácká tradice znovu nezklamala.
Last but not least. Musím zmínit naši skvělou partu. Je to klišé, ale my jsme si prostě sedli. Propařané večery s pivečkem u biatlonu, stolní hry, kde nejvíce hraje roli dovednost (ironie), sranda ze všeho kolem i navzájem z nás, to byla paráda, i když doteď trochu lituju Dana Garguláka a jeho valašského dialektu, ze kterého jsme si neustále utahovali. Tož díky, chlapi!
Poděkovat musím i celé firmě eSports a obzvlášť Davidu Schlegelovi, který mi moji necestu na MS osmnáctek vynahradil nejlépe, jak mohl. Není to o penězích, ale o zážitcích! A já si jich moc vážím a mám krásné vzpomínky.
PS: Doufám, že všichni vidíte, kdo přinesl české vítězství na Švédských hokejových hrách po 25 letech a naši pětici jako talisman vyšlete příště znovu.
