Když tak přemýšlím, jak bych blog o své první zahraniční akci sepsala, až teď si uvědomuju, kolik zážitků a nových zkušeností tomu vlastně předcházelo.
Psal se březen roku 2023 a já jsem měla pouhý měsíc do přijímacích zkoušek na střední školu. Stres a učení jsem prokládala hokejem, kam jsem si chodila odreagovat. Po jednom zápase jsem si na webu přečetla, že Sparta shání nové redaktory a pisatele, ovšem v článku stálo, že se hledají převážně vysokoškoláci nebo středoškoláci. O článku jsem pověděla rodičům, a protože ti věděli, že toto je přesně směr, kterým bych se chtěla v budoucnu ubírat, povzbudili mě a řekli mi, ať mail přesto napíšu.
Postupně uplynuly dva týdny a já si říkala, že to asi nedopadne, jinak by se mi už určitě někdo ozval. Ale opak byl pravdou. Zrovna jsem byla v O2 areně, na pátém čtvrtfinále mezi Spartou a Třincem, když jsem si všimla, že mi přišel e-mail s celkem nečekanou reakcí. Úplně původně jsem se totiž ptala, zdali bych se vůbec kvůli svému nízkému věku o místo ucházet. Namísto toho jsem dostala rovnou pozvánku na pohovor, který proběhl hned další středu.
Jelikož jsem se Spartou alespoň jakožto fanoušek už nějaký ten pátek žila, nebyly pro mě znalostní otázky ohledně klubu sebemenší zádrhel. A díky tomu, že mě baví čeština, nebyl problém ani po gramatické stránce. Od Davida Schlegela jsem si vyslechla slova, která si doteď pamatuju. Sice ne úplně přesně, ale jejich vyznění bylo jasné. Vůbec nepočítal s tím, že by to mohlo dopadnout takhle pozitivně a spíš si myslel, že to bude zbytečně ztracená hodina, ovšem k jeho i mému potěšení se mýlil.
Netrvalo to ani dva dny a přišla odpověď. Byla jsem přijata! Na první meet schůzce jsme se domluvili, že se poprvé potkáme na semifinále juniorky. Ze začátku jsme byli všichni trochu v rozpacích, ale dá se to pochopit. Nový kolektiv, nová práce, atd. Nakonec jsem ale přeci jen dokázala najít společnou řeč s Luckou. Jsme podobně staré, obě stejně malé a stejně praštěné. O Lucce ještě v dalším textu určitě uslyšíte, jelikož jsme si sedly do noty, jako nikdo jiný.
Hned druhý den hrál náš dorost první zápas v souboji o třetí místo a já jsem kývla, že to můžu dojít napsat. Bylo to úplně něco nového. Admin onlajnů, osvojit si všechny ty funkce vypadalo nereálně. Ale s pomocí všech na telefonu jsem to nakonec zvládla s tím, že jako bonus dorostenci vyhráli a ujali se v sérii vedení.
Dorostenci to nakonec k tomu bronzu úspěšně dotáhli, ještě větší příběh pak však napsala sparťanská juniorka, která to nakonec dotáhla až k titulu. Jsem moc ráda, že jsme tohoto příběhu mohli být součástí.
Když však skončila i juniorská extraliga, byli jsme chvíli na pochybách, co teda vlastně bude dál, zdali se a případně co se v off season dělá. Čas nakonec uplynul rychleji než bych si představila a už tu byli přípravné zápasy, které pak nezvykle brzy následoval start juniorské extraligy.
Naši kluci za obhajobou nevykročili dobře a dlouho jsme se trápili, nakonec se však dokázali zvednou a uhájit postup do vyšší nadstavby. Vzhledem k tomu, že mládež začala na Spartě zase upadal, s Luckou jsme si řekly, že bychom se pokusily znovu pořádně rozjet instagram @spartajuniors. Klukům jsme tak ještě blíž a hodně nás to baví, i když je to občas dost náročné. Myslím si a věřím, že oni jsou za veškerou naší práci také rádi, jelikož se nám hlavně podařilo na zápasy přitáhnou větší podporu.
Abyste si nemysleli, že pracuju jenom u juniorky, samozřejmě chodím psát i zápasy áčka. Už jsme se s partou také vydali na nějaké zajímavé výjezdy, ať už do Brna či Pardubic. Užívali jsme si a makali jsme však především na sparťanských akcích, kterých díky oslavám 120 let klubu rozhodně nebylo málo.
Už bych se asi možná mohla dostat k tomu, jak to teda bylo s tou první zahraniční akcí pod hlavičkou eSports. Nemohlo tomu být jinak, než že jsem zrovna seděla v O2 areně, když mi přišla ta zpráva. Zpráva, že mě nominovali na Beijer Hockey Games do Kalrstadu. V tu chvíli jsem jen seděla s otevřenou pusou a koukala jsem na to, co mi právě přišlo. V tu chvíli mi píše i Lucka a já jsem ze sebe konečně vydala i nějakou emoci štěstí, když jsem se dozvěděla, že jí to přišlo taky. Říkala jsem si, jak je vůbec možné, že patnáctiletou holku, která na své pozici ještě není ani rok, nominovali na akci české reprezentace.
Napsala jsem domu, kde mi všechno schválili, a tak jsem mohla napsat, že se pod vidinou obrovské nové zkušenosti moc ráda zúčastním. Vždycky jsem si přála cestovat a severské země mě vždycky hrozně lákaly, o to více šťastnější jsem byla. A ještě lepší bylo, že u toho bude moje dobrá kamarádka.
Nebyla bych to ovšem já na cestách, kdyby se něco nepokazilo. Němci na svém letišti vyhlásili stávku, tudíž jsme museli měnit trasu, a nakonec jsme letěli ještě o dvě hodiny dříve přes Amsterdam.
Kdo všechno teda vlastně jel? Já s Luckou, Vašek z českobudějovické redakce, Adam, bývalý redaktor Poruby a organizátor Vítek.
Na letišti jsme se sešli ve středu nekřesťansky brzo, a to ve čtyři hodiny ráno. První let byl bezproblémový, a dokonce jsme dostali banánový chleba, který mi opravdu zachutnal. Vzhledem k tomu, že se musela měnit trasa, na letišti v Amsterdamu jsme měli pět hodin času. Ten jsme si však zpestřili přípravou článku na hokej.cz, takže nám to rychle uteklo. Po příletu do Göteborgu jsme se z letiště dopravili do centra a z vlakového nádraží jsme si to namířili rovnou do Karlstadu.
Do našeho ubytování jsme museli až z nádraží pěšky, což vzhledem k tomu, že jsme dojeli už za tmy, nebylo dvakrát nejpříjemnější. Šli jsme po zasněžených chodnících možná půl hodiny, než jsme konečně dorazili. V ubytku jsme si odložili kufry a vydali jsme se do místního Coopu, abychom si koupili něco na snídani.
Druhý den, první hrací, nás čekal nejprve trénink, po kterém pak večer následoval zápas proti Švédsku. Ten sice nedopadl dobře, v mix zóně jsme ovšem měli příležitost si připsat první cenné zkušenosti. Na ubytko jsme se vrátili až po půlnoci a mně se dokonce podařilo vytuhnout ještě v oblečení. V pátek nás pak čekal jen trénink, po kterém jsem si připsala první zkušenosti také v roli střihače. Doposud jsem to nedělala, ale jsem ráda, že jsem to celkem přijatelně zvládla.
Sobota byl den napěchovaný zápasy a mě čekal konečně také první onlajn. Ještě před mačem jsme ovšem s Luckou vyrazily do färjestadského fanshopu a koupili jsme si čepice. Do mé färjestadské sbírky ještě později přibyl místní maskot. Pro nějakou tu památku jsme ovšem neminuly ani oficiální fanshop Tre Kronor, kde jsme nakoupily připínáčky. Česku to zase neklaplo, tak mě alespoň mohlo těšit, že se podařilo vyhrát Finům. Kdybyste si říkali, proč Finové, tak je to proto, že se kromě jazyků ve škole snažím učit i finsky.
Protože byla před halou fronta aut, která nebrala konce, rozhodli jsme se jít pěšky a někde po cestě se najíst. Nebyla to dvakrát nejšťastnější cesta, jelikož podél silnice nevedl chodník. Ještě méně šťastnější z nás pak byla prodavačka v Pizza Hutu. Z jazykové bariéry se Vesuvio transformovalo na Hawaii. Když jsme se paní snažili vysvětlit, že jsme Hawaii vlastně vůbec nechtěli, chvíli vypadala až tak nešťastně, že se mi zdálo, že má na krajíčku. Vše se ale nakonec vyřešilo, my se spokojeně najedli a jeli zpátky domu.
Když s námi paní jela ještě dobrou polovinu cesty zpátky busem, bylo mi jí už možná i trochu líto.
Neděle přinesla českému týmu konečně první výhru. Více mě ale bavilo severské derby, kde jako bůh v brance působil Emil Larmi, který nakonec Finům vychytal celkové vítězství na třetí zastávce EHT. Mezitím, co česká reprezentace už byla na cestě domů, my jsme si to kráčeli opět do Pizza Hutu. Nikdy bych si nemyslela, že si ve Švédsku, v zimě, při -10 °C, dám zmrzlinu.
V pondělí už nás čekala cesta domů. Brzo jsme vstali, zabalili si a namířili jsme si to na vlak. Bohužel jsem celý výlet odkládala své povinnosti do školy, tudíž na mě cestou čekala povinná četba. V Göteborgu jsme se najedli, načež jsme měli asi hodinový rozchod. S Luckou a Vaškem jsme si dali za cíl najít alespoň jediný obchod se suvenýry, což se nám doposud nikde nepodařilo. Nakonec jsme však byli úspěšní. Koupila jsem si náramek, přívěšek a další připínáček do sbírky.
Na letišti vše probíhalo bez problémů, než se nám začal krátit čas, za který jsme měli odlétat. Letadlo stále nikde. Náš odvoz do Mnichova přistál teprve pět minut před naším plánovaným odletem, proto jsme věděli, že nabereme zpoždění. Co hůř, na přestup v Německu jsme měli jen něco přes hodinu, takže už jsme začali hledat alternativy, kdybychom to náhodou nestihli. Nic z toho naštěstí nebylo potřeba. V Praze jsme dokonce přistáli o dvacet minut dřív, než to bylo plánované. Rozloučili jsme se, poděkovali jsme si za skvělý výlet, a každý jsme pokračovali svou cestou.
Chtěla bych ještě jednou poděkovat celé firmě za to, že jsem měla možnost takhle vyrazit a zažít zase něco nového. Přivezla jsem si opravdu hodně cenných zkušeností a doufám, že to třeba nebylo naposledy.
