Včera jsme dokončili naši moskevskou novinářskou misi. Dnes zřejmě dokončíme tu blogerskou. Teda pokud ještě něco nezažijeme zítra při odletu zpět do vlasti. Dnes jsme si užívali volného dne. Po včerejší pracovní noci jsme ale vstali zase pozdě, navíc po Moskvě opravdu dlouho chodit nevydržíte. Teplota je tady pořád okolo minus sedmi. A když k tomu navíc fouká studený vítr, do zpěvu vám rozhodně není.

Máme za sebou další den, pro nás Čechy tak trochu neslavný. Na Rusy naši hokejisté prostě nestačili. Trenér Růžička sice na tiskové konferenci tvrdil, že jsme nehráli špatně, ale já myslím, že na sbornou tady na turnaji nikdo nemá. Domácí dnes hnal vpřed dav fanoušků, Chodynka byla téměř plná. Šajbu, šajbu, zní nám ještě teď v uších.

Pořád přemlouvám Kubu, aby taky na tento blog něco napsal. Nechce. No budu muset psát zase sám… Už jsme tady v Moskvě druhý den. Včera jsme byli na hokeji, dnes na Rudým náměstí. Navštívili jsme taky Český dům, kde jsme se pořádně najedli. Díky bohu. Žít bez spánku, jídla a vody moc dlouho nejde, nejhorší snad máme za sebou. Chtěli jsme dnes navštívit ještě nějaká místa, ale únava byla silnější. Takže se radši pořádně vyspíme.

Tak jsme konečně tady. V zemi Mrazíka, Dědy Mráze, vodky a t.A.T.u., jak říká Kuba. A v zemi, kde zítra již znamená včera, jak s oblibou zase já opakuji název Fučíkovy komunistické pohádky. Po dlouhé cestě jsme v Moskvě, dějišti hokejového Channel One Cupu 2008.

Výjezdy na turnaje Euro hockey tour jsou v eSports tradicí a já jsem dostal možnost zúčastnit se jednoho z nich. Šlo navíc o pro mě nejhezčí turnaj z celé čtveřice – o finskou Karjalu a tak ve mě zprvu převládaly smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se do Helsinek strašně těšil, protože navšítivit Finsko bylo mým snem už od raného dětství. Zároveň jsem se však některých věcí obával, a tak bylo otázkou jak to celé dopadne.

Dobruška (někdy kolem večera): „Kolik se hraje hokej?“ „Češi vedou 2:1. My tam teďka jedeme. Na Karjalu. Autem… Vy nám asi nevěříte, co?“ Tak takhle nějak spustil Áda kdesi v neznámem, ale podle názvu zřejmě přívětivém městě, na partu místních výrostků, kteří se pod dojmem blížícího se sporu raději z autobusové zastávky rychle pakovali. Vzhledem k častým Davidovým imaginacím bylo ale s podivem, že jsme opravdu do země se spoustou jezer odjížděli. Roj nás na zdejším „parkplacu“ vyzvedl ve složení: Radek Barkman (donedávna jediný člen českolipské redakce, než se k němu jednoho dne přidala ztepilá blonďatá pisatelka původem z Ruska, která okamžitě obdržela přezdívku po slavném sovětském útočníkovi – Anna Kasatonovna), David Schlegel a Tomáš Pavlíček (já).