Máme za sebou možná jeden z nejatraktivnějších zápasů celého mistrovství. Ve středu bylo na programu federální derby, jehož výsledek měl defacto rozhodnout o postupu jednoho z týmu do vyřazovacích bojů, zatímco poražený se měl pomalu začít smiřovat s účastí v bojích o záchranu. Nečekal jsem, že kvůli tomu ztvrdnu u počítače až do pěti do rána.
Nevím, jestli soudruh Lukašenko dovoluje v Bělorusku registraci homosexuálů, zato chce mít v merku všechny cizince, ať přijedou do jeho země za jakýmkoli účelem. I utřinosové jako my, kteří přicestovali na dva týdny obstarožním Neoplanem na mistrovství světa do osmnácti let v národním sportu hrdého běloruského národa, museli absolvovat registráciu na zdejší milícii. Fascinuje mě, do kolika formulářů jsme museli zadávat své soukromé údaje a kolik lidí k nim má díky tomu přístup.
Přestože se vůbec nepovažuji za nějkého rusofila, už delší dobu mě zajímá život spíše na východ od našit hranic. Možná je to zapříčeněné tím, že ve všech Franciiích, Itáliích a Německách jsem už několikrát byl, ale nemyslím si to. Mně všechny tyto zápaďácké země připadají stejné. Navíc když jedete třeba do Paříže, všechno, co tam chcete vidět, vlastně už znáte a víte o tom skoro všechno, protože jsou toho plné noviny, časopisy, televize, historky přátel a podobně.
Musím přiznat, že mé utkvělé představy o Bělorusku berou za své díky tomu, že stále narážejí na realitu, kterou v posledních dnech zažívám na vlastní oči. Jakkoli jsem z naší tříčlenné výpravy nejméně konsternován zdejší velkolepou architekturou plnou olbřímých panelových sídlišť (což je nejspíš dáno také tím, že žiju přes 22 let v nejkrásnějším městě na světě), stále marně čekám na nějakou potlačenou demonstraci, cenzuru, davové nadšení pro rudý říjen nebo prázdné regály v obchodech.
Přiznávám se, že mě nečinilo dvakrát šťastným cestovat do Běloruska autobusem místo letadlem, ale úspora 25 tisíc korun mě přesvědčila. Za cenu okolo 8 tisíc korun se do Běloruska a zpět dostaneme busem všichni tři, zatímco letadlem ani legendární podnik “Letenky od Brabce” nedokázal stlačit cenu na 8 tisíc pro jednoho.
„Adame, pojedeš do Běloruska na osmnáctky.“ Tak po těchto Ádových slovech ve mně sice zavládla radost, ale i určitá nejistota a touha proletět se, poprvé ve svém poměrně krátkém životě, letadlem. Místo asi dvouhodinové toulky oblohou však přišla verze s pořadovým číslem dvě, která znamenala jízdu vlakem. Euforie sice opadla, ale i tak mohlo být stále hůře. A taky, že bylo! Nakonec jsme se totiž společně s Ádou a Pavlem Hrdinou vydali do dějiště mistrovství světa hráčů do osmnácti let autobusem jedné nejmenované společnosti.
