Když jsme s Michalem Bergem a Radkem Vokálem (ten nám později svůj podíl prodal a zůstal ve firmě jen jako zaměstnanec) zakládali v roce 2001 eSports.cz, vůbec jsme netušili, co děláme. Určitě jsme to nedělali pro peníze, ani pro věčnou slávu. Michal byl kluk, který studoval filmovou školu, já byl molekulární biolog a peníze v našich životech nehrály – na rozdíl od zážitků – žádnou roli.
Naše společnost eSports.cz naprogramovala, připravila a spustila pro Český svaz ledního hokeje projekt podrobných rozšířených statistik. Na každém zápase Tipsport extraligy počítáme ice time, vhazování, střely a hity. Vytvořili jsme – za půl roku tvrdé práce – uživatelsky co nejpříjemnější prostředí, propojili ho s hokejem.cz a ve výběrových řízeních vybrali 150 sběračů dat ve čtrnácti extraligových městech. To všechno jsme udělali za velmi přijatelné peníze (slovy prezidenta soutěže pana Řezníčka). Za ty přijatelné peníze jsme to udělali ne proto, že bychom to nedokázali udělat dráž, ale protože máme hokej rádi, chceme být jeho součástí a chceme být pro českou nejvyšší soutěž přínosem.
Vždycky jsem chtěl pomáhat lidem. Jenže to chce na střední škole většina lidí a nakonec jich – řečeno s Karlem Krylem – spousta rezignuje k pívu. Přiznám se, že jsem dlouho vůbec nevěděl jak. Jasně, občas jsem dal bezdomovci stovku, kterou vydělala mamka nebo taťka, nebo jsem pomohl babičce s taškou, ale to jsou všechno věci, kdy si druhý den ráno můžete po probuzení říct: “Dobře. A co bude dál?”
Už je to dlouhých jedenáct let, kdy naše společnost eSports.cz přinesla první on-line přenosy ze sportovních zápasů. Bylo to přesně 11. září 2001, tedy přesně v den teroristického útoku na newyorská dvojčata, kdy jsme odvysílali první dva přímé přenosy. Tím prvním byl zápas Keramika Plzeň – Znojemští Orli, který se hrál od 17:30 a komentoval ho Václav Rybáček. Druhý začal o půl hodinu později v Pardubicích a fanouškům ho zprostředkoval Radek Vokál.
Hrozně jsem se sem těšil. Nikdy nezapomenu na únor 2007, kdy jsem viděl svou pozdější ženu, jak v červené mikince stála asi o tři řady níže v poloprázdném hledišti (bylo na rozdíl od MS asi hodinu před zápasem) a úplně se mi zatajil dech, jak se mi líbila. Dekorace v podobě stejně červených sedaček se pro mě stala takovým geniem loci. Od té doby je pro mě stockholmská hala Globen nejkrásnější halou na světě.
Když mně bylo devatenáct, představoval jsem si štěstí tak, že mě bude milovat holka, kterou miluju já. Ona mě bohužel (nebo naštěstí?) nemilovala, a tak jsem pořád měl o čem snít a měl jsem svůj smysl života.
