Musím přiznat, že mé utkvělé představy o Bělorusku berou za své díky tomu, že stále narážejí na realitu, kterou v posledních dnech zažívám na vlastní oči. Jakkoli jsem z naší tříčlenné výpravy nejméně konsternován zdejší velkolepou architekturou plnou olbřímých panelových sídlišť (což je nejspíš dáno také tím, že žiju přes 22 let v nejkrásnějším městě na světě), stále marně čekám na nějakou potlačenou demonstraci, cenzuru, davové nadšení pro rudý říjen nebo prázdné regály v obchodech.

Přiznávám se, že mě nečinilo dvakrát šťastným cestovat do Běloruska autobusem místo letadlem, ale úspora 25 tisíc korun mě přesvědčila. Za cenu okolo 8 tisíc korun se do Běloruska a zpět dostaneme busem všichni tři, zatímco letadlem ani legendární podnik “Letenky od Brabce” nedokázal stlačit cenu na 8 tisíc pro jednoho.

„Adame, pojedeš do Běloruska na osmnáctky.“ Tak po těchto Ádových slovech ve mně sice zavládla radost, ale i určitá nejistota a touha proletět se, poprvé ve svém poměrně krátkém životě, letadlem. Místo asi dvouhodinové toulky oblohou však přišla verze s pořadovým číslem dvě, která znamenala jízdu vlakem. Euforie sice opadla, ale i tak mohlo být stále hůře. A taky, že bylo! Nakonec jsme se totiž společně s Ádou a Pavlem Hrdinou vydali do dějiště mistrovství světa hráčů do osmnácti let autobusem jedné nejmenované společnosti.

Byl to prý nějaký řecký filozof, který vynalezl jedinečný recept na šťastný život- každé ráno snídal žábu. Do nového dne tak vstupoval s tím, že to nejhorší má za sebou a cokoli se mu až do následujícího jitra přihodí, nepřebije odpornou chuť snídaně.